na Blog.cz

Poslední a nakonec trochu jiný konec, než na který jste zvyklí a který jsem původně plánovala. Nekopírovat. Budu čekat na Vaše názory a myšlenky. Tolik jsem se změnila. Postupným psaním tohoto příběhu jsem se z nevinné stala zlou. Jsem špatná?

"Jsem ve snu??" Zněla moje první slova, když mě můj nově získaný přítel (ve smyslu kamarád) zavedl chodbou do další chodby kongresového centra ve výstavišti v Brně. Nevěřila jsem svým očím. "Až tam příjdeš, uvidíš, že jsi mezi svými." řikal mi ještě ve vlaku a skutečně. Tolik cosplayů, anime nadšenců, zahraničních hostů, přednášejících, bohatý program, že jsem stejně nestihla vše, co jsem chtěla. No skutečně, nebýt toho, že to skončilo, z ANIMEFESTU by mě nikdo nedostal. Kdo z Vás tam byl téže? Musím ještě veřejně poděkovat svému "ubytovacímu" zařízení :) Děkuji Ti a však ty víš, zase se stavim :)) Ráno jsem vstávala, večer pozdě jsem se vracela. Na přednášku Hentai jsem musela ukázat občanku, abych dokázala, že mi bylo 18 a že tam fakt můžu. Přivezla jsem si hromady zážitků, spousty suvenýrů, nové přátelství a další splněný sen. První byl Cirque du Soleil, druhý byl Animefest. Teď už chybí jen třetí přání ke štěstí a bylo by vše dokonalé. V neděli po skončení Malého divadla Kjógenu a zároveň ukončení Animefestu jsem ještě zůstala v Brně a vracela se v pondělí EC v 13:40 (který měl zpoždění 10min). Ale proč Vám to vlastně řikám. Dívali jste se v pondělí na Televizní noviny? Spjato s koncertem Metalica tam byl zmíněn i vlak plný fanoušků, kteří zřejmě nestihnout svůj vysněný koncert. Seděla jsem v tom vlaku. Kolem půl 4 ve stanici Uhersko vlak rozpůlil auto(ve kterém naštěstí nikdo nebyl a policie snad ani do teď neví, jestli tam řidič dal auto záměrně nebo jestli měl opravdu tak závažnou poruchu, jak tvrdil). Televize, policie, hasiči. Běžel jeden průvodčí, druhý...pak běželi zpátky a křičeli, že hoří lokomotiva a že máme všichni vyskákat z vlaku. Paráda. Čekat do 6 hodin, než nám přistaví POUHÉ 2 autobusy, do kterých se nevešla ani půlka toho narvaného vlaku. Organizace ČD opravdu bravůrní (ach ta sladká ironie). Opravdu by mě zajímalo, co se dále dělo s ostatními pasažéry, když autobusy, které nás dovezly do stanice Moravany a ze kterých jsme všichni naskákali do vlaku se pro zbytek již nevrátily. A to kdyby mě postihla jen tato kalamita, ale o čarodkách se mi podařilo zlikvidovat a údajně snad zavirovat počítač, takže jsem přišla o všechna data a včera, když mě kamarád nabídnul, že mě sveze lokomotivou, tak se mu tam dokonce něco rozbilo a platí(on naštěstí ne, pojišťovna) šílenou pokutu. Tvrdil teda, že já jsem opravdu nic neudělala, ale člověk nikdy neví. Měla jsem z toho trošičku nervy, kord, když mi řikal, jak tu práci miluje a že o ni možná příjde. Naětěstí se tak nestalo. Takže tak. Možná bych se radši neměla pohybovat kolem eletrických a mechanických a dalších zařízení, aby to kolem mě nezačalo bouchat a rozbíjet se. Třeba vyzařuju nějaké negativní vlny?? :)) A děkuji všem, kdo si přečetl Znepřátelené rody. Děkuji.

Neschody. Předání. Útočení. Závist. Žárlivost.

Již třetí části jsme se dočkali. Platí opět nekopírovat a na věty, které si chcete vypůjčit do svých článků, uvádět mě jako autora, či se alespoň zeptat. Děkuji.

A když už jsem si myslela, že je všechno skvělé a v pořádku, zklame mě jeden člověk a dočista ztratí mou důvěru. Po chvíli mě zklame i další. Rodiče se hádají. Já brečím, protože člověka, na kterého jsem tolik spoléhala a kterému jsem tolik důvěřovala se na mě vykašlal v jedné z mých nejdůležitějších chvílích. Chtěla jsem mu všechno říct, všechno vyprávět, chtěla jsem se s ním bavit. A on mi napíše, že už se nikdy nesetkáme? Zlomilo mě to. Proč se mi jen tenkrát tamten pokus nevydařil? Mám se pokusit o další?? Ticho už. Nechte mě být. Já už nikoho nemám. A nikoho nepotřebuji. Ke smrti si dopomůžu sama, tak do mě nemusíte ještě kopat. Prosím. Copak nevidí, že ho potřebuju? Copak nevidí, že mě opustil v té nejhorší chvíli? Slíbil mi, že se o mě postará, slíbil mi, že mi pomůže. Nepomůže. Kopne do mě ještě, aby se mi vstávalo ještě hůř. Nechte mě umřít už.

Pokračování minulého příběhu. Setkání? Možná.

Začátek se děje v řádově hodinách, ale později, když Vám bude vyznívat, že čas běží rychle, tak to je ve dnech, týdnech, měsících.. Začala jsem psát jako nevinná a dopisovala tak, jak jsem se měnila.

• Najednou, uprostřed věty se mi zatajil dech. Vyprávění se na moment zastavilo a mně se vybavila jedna z dalších vzpomínek z mého polospánku. Ucítila jsem dotek jeho rtu na mých a vzpomínka se obnovila. Vzpomněla jsem si na své bránění se a na vzrušení, jaké jsem cítila. Tělem mi projelo příjemné mrazení a já se dotýkala jeho těla a zavřela oči, abych se poddala opojným smyslům. Na chvíli se zastavil čas a já se vrátila k páteční noci. Některé myšlenky se vybavovaly hůře, neboť spánek dělal své, ale jakmile přišly zpět, celou mě naplnily.

• V tu chvíli, v ten moment, nezáleží na tom, jestli je mladý, starý, hezký či ošklivý. Jakmile jsem zavřela oči, stala jsem se sobeckou, soustředila jsem se jen na sebe a na to, jaký prožitek z toho mám já. To pro mě v tu chvíli bylo nejdůležitější.

• Stály tam a hovor utichl. Ve vzduchu bylo cítit napětí a vzrušení. Nechápala jsem, co to způsobilo. Nakláněly se v objetí jako věrné přítelkyně a i jejich strach z pádu se brzy utišil. Pakliže by tam byl kluk s holkou, řekla bych, že to zamilovaný pár. Takhle bylo cítit přátelství a magická chvíle, která na chvíli všem zatajila dech a vyčistila hlavu.

Za mého dětství nebyly mobilní telefony a playstationy, které se tou dobou vyskytovaly, by se jimi ani nedaly nazývat. Byly to spíše krabice, do které se daly o trochu menší krabice, celé se to zastrkalo do televize a teprve potom to bylo schopné hrát. Já sama na to nepamatuji. Jezdila jsem se svojí nejmilejší koloběžkou s pokémonem Eevee ^{mimochodem i na jméno tohodle pokémona jsem musela použít google} , trávila jsem čas venku s přáteli a se svými hodinkami s fialovým králíčkem jsem si přesně stopovala, kdy už se zase budu muset navrátit domů. Obvyklé u mě bylo, vracet se domů zásadně pozdě alepsoň o 10 min, zacož by mě hlavně a především moje maminka nejradši roztrhala. Vzpomínám si, když jsem se jednou vrátila domů až o hodinu a půl dýl a moje mamka mě hledala po celém sídlišti. Jo, to byl tenkrát rachot. Člověk si ani neuvědomí, kolik tenkrát bylo pedofilů a kolik jich je dnes. Číslo se mnohonásobně zvětšilo, protože je nová doba, roste kriminalita. Ráda cestuju po republice, ale jak si to má člověk řádně užít, když si furt musí hlídat, aby byl doma za světla? Ne, že by mě rodiče nějako omezovali, to skutečně ne, ale cesta z nádraží domů je daleká a mnoho mnoho žen již na té cestě bylo okradeno, zmláceno či znásilněno. Nedávno se tam dokonce našla mrtvola ^{avšak nikdo neví, jestli si ten kluk vrazil kudlu do břicha sám nebo mu někdo pomohl} a od té doby se bojím snad ještě víc. Před třemi lety dokonce, když má kamarádka šla na nádraží, aby jela do školy, ji přepadl nějaký muž, držel ji za krk, přitlačil ji ke zdi a začal se svlékat. Možná byl opilý, zfetovaný a nebo je jen má kamarádka natolik šikovná, ale ze spárů se mu nakonec vyrvala. Je mi 19 let a mám strach chodit v noci sama po ulicích. Když jsem minulý týden strávila v Praze a nepamatovala jsem si, kudy se dostanu od kamarádky, prosila jsem jí, aby mě doprovodila a vždycky, upozorňuju, že vždycky, než mi napsala smsku, že je doma, jsem si představovala nejhrůznější scénáře a to je jí prosím okolo 30 let. Kriminalita vzrostla a člověk, aby se bál vůbec vyjít na ulici. Doufám, že se nikdy nesplní to, co mělo býti navždy jen vymyšlené... Budoucnost

Konečně po tolika měsících o tom dokážu s někým mluvit a vybouchne z toho válka. Řekla jsem část svého příběhu jedné holčině z Brna, která strhla ostatní lidi z Brna a společně se do něj začali pouštět. Ano, lidé, kteří by mohli dokázat mou pravdu jsou buď mrtví, na psychiatrii nebo se bojí, tak jako jedna holčina, která se mi včera rozhodla pomoc a vyprávět příběh svůj a pak ho nakonec smazala a s brekem utekla. Je to tvrzení proti tvrzení, a protože se ho většina jeho předchozích bojí, nemám šanci jak dokázat, že právě já mám pravdu. Člověk by řekl, že to ti Pražáci alespoň tuší, ale asi ne. Ti co něco vědí raději mlčí a dívají se na to z bezpečí svého úkrytu a ti co vědí a jdou se za mě prát, tak těch je málo. Mnozí nevědí a tak se ptají, ale protože jim to příjde neskutečně, neboť on vypadá na první pohled jako sympatický muž a nikdo neví, co dělá v soukromí, tak se nakonec rozhodnou jít proti mě a tvrdí, že vyprávím bludy. Já a bludy? Tak já po třech měsících o tom dokážu mluvit, navíc jsem té holčině neřekla "Běž a všude to řekni." navíc znáte drby, já to podám tak, další to zveličí, aby to vypadalo onak... Ikdyž, dá se to vůbec ještě zveličit? Myslím si, že to je hrozné až až. A jeho nová, dobře zpracovaná, tak jako jsem byla já, se ho pochjopitelně zastává a nazývá mě nickou a sviňkou neboť si ho přece musí chránit a bojovat za něj, protože ji to nařídit a nebo je také možné, že se k ní chová lépe a jinak, ona totiž vypadá přesně tak, jak mě celou dobu chtěl mít. Odpusťte mi ten výraz, ale jako zmalovaná kurva. Včera jsem zrovna řešila s kamarádkou, jestli je hezká či není a ona mi řekla, že hezká není, jen na to má peníze. Ano, mít tak bohaté zázemí u svých rodičů, možná bych se také oblékala jinak, ikdyž takhle? Myslím si, že k tomu by mě nikdo nepřesvědčil. Včera jsem kvůli tomu ztratila člověka, jenž jsem považovala za kamarádku a ona ještě řekne, že vyprávím bludy. Každopádně celé to divadlo o tom kdo s koho mi připadá celkem směšné, protože jak jsem řekla, lidé, co by mohli dokázat mou pravdu se skrývají ve svých norách. Že Pane neznámý?? A pak se do toho začnou míchat lidé, kteří jsou pouze jeho a nic o tom neví, nebo lidé, kteří mi prostě nevěří. Nemám vůbec představu jak tohle skončí a jak se to vyřeší, protože to vyřešit nelze. Vlastně lze, ale o tom už jsem mluvila. Kdyby se ho alespoň ta holčina, co by mi mohlas pomoc tolik nebála, měla bych nějakou šanci. Možná bych se měla taky bát? Ale proč bych měla? Jednou by na mě znovu šáhnul a tentokrát bych už zavolala policii. Měla jsem to řešit už dávno. Tenkrát. ale bála jsem se. Tak jako teď ona. Přestala chodit mezi ně, přestala vycházet ven. Sedí doma, brečí a bojí se jak malé ptáče. Ale už jen to je špatně ne? Nebo si to snad také vymyslela a nebo jsem jí dokonce navedla? Když jsme se předtím ani neznaly? Ha??