Pokud máte alespoň kapku cti v těle a i pokud nemáte,
prosím a žádám Vás, abyste z mého blog nic nekopírovali,
především pak mou tvorbu a mé myšlenky.
Pokud chcete tak nutně použít některou z mých vět do svého článku,
prosím o uvedení mě jako autora. Děkuji Vám.



Chaos

1. května 2017 v 10:17 |  Každodenní povídání
Přesně tak by se dal nazvat můj život. Minulost nelze zazdít, ikdyž se o to někdy sami vědomě pokoušíme. Z minulosti se dá poučit, ale je potřeba si kvůli ní přestat ubližovat. Je třeba ji chytit, vzít ji kousek po kousku, vyznat se v ní, projít si jí, smířit se s ní a odpustit. Je jedno, jestli potřebujete odpustit někomu, nebo sami sobě. Celý tento blog je o mé minulosti. O špatné stránce mé minulosti. Je to shluk depresivních akcí od mých 17tin až po současnost. Už nemohu utíkat. Už nemohu zapomínat. Minulost vás dostihne ať jste kdekoliv. Je načase se jí postavit čelem. Říct "Stop, už mě neovlivníš. Už nademnou nemáš moc." Včerejším dnem jsem se dokázala odprostit od něj. Bylo to hodně slz a hodně řevu, ale dokázala jsem to. Už nademnou nemá moc. Vzala jsem to od toho nejživějšího a přenesla se přes to. Udělala jsem první krok. A ten mi dává sílu udělat další. Každý ten malý nepatrný krok mi dává sílu pokračovat dál. Teď už mám naději. Teď už mohu mít zase sny.
Hare Krišna
 

Jako ty..

12. května 2014 v 8:05 |  Každodenní povídání
Stýská se mi tati.. Nechápu jak si mi to mohl udělat. A tvoje poslední slova. Proč si myslíš, že bych se jima měla řídit? Ty ses mě taky neptal, jestli se můžeš zabít, tak proč ty, proč zrovna ty bys měl rozhodovat o tom, jestli já něco udělám nebo neudělám?? Ty, který si ani nepočkal.. Ty, který si nechtěl čekat. Smrt je tak snadná, ale zůstat a žít je tak těžké. Tak si zvolil tu snažší možnost, že?? Proč přede vším pořád utíkáš?? A proč jsem stejná jako ty?

Nemám nic

13. dubna 2014 v 17:57 |  Každodenní povídání
Nedokázala jsem to. Nezvládla jsem boj sama se sebou. Nesnížím se k nějakým medikamentům. To co jsem kdysi řekla, to si pořád myslím. Každý člověk je dostatečně silný na to, aby se dokázal vyrovnat se vším bez léků. Změna prostředí. Změna povolání. Změna v životě. Těšila jsem se dne, kdy otevře oči a byla jsem s ní každou minutou. Bylo by-li to možné, dýchala bych za ni. Avšak svůj boj minulý týden nakonec nezvládla. Byl to pro mě takový strop, že po tom všem je to třešnička na dortu. Moje nejlepší kamarádka pro mě znamenala tolik, jako by byla součástí rodiny. Byla to jako moje sestra, jako můj deníček, jako já sama. Byla mou součástí. Věděly jsme všechny naše tajemství. Znaly jsme každý problém a každé zákoutí. Dělala mi pojistku, když jsem se vydávala na cesty za svým bláznivým dobrodružstvím. Ale ona nakonec prohrála. A s ní i moje já. Myslela jem si, že jsem silná. Ale asi ne. Asi se nedokážu po tom všem vyrovnat ještě s tímhle. Asi jsem prostě dcera svého otce. Uteču. Před vším. Nevím co by mi teď řekla. Netuším to. Ale vážně ji tu potřebuju. Protože ztrátou jí už vážně nemám nic...
 


Všechno nejlepší k narozeninám, tati..

25. března 2014 v 16:08 |  Každodenní povídání

... jen ty u svých narozenin už nejsi...

Každý prostě potřebujeme věřit..

8. března 2014 v 14:21 |  Každodenní povídání
Myslím si, že nic mi už tak dlouho nepřivodilo pocit prázdnoty, jako darovaná růže od pracovníka jednoho nejmenovaného obchodu a nedávné probírání s matkou na téma smrt a co je po smrti. Její prachsprostá dedukce mě tak šokovala, že kdybych se na to dívala tak, jako ona, asi už bych tady dávno nebyla. Nevěřím nechci věřit v reinkarnaci, protože chci věřit v to, že naši mrtví jsou tady s námi, dohlížejí na nás, možná nám i částečně ukazují cestu. Chci věřit v to, co mi řekla babička, když děda zemřel a zapálila za něj svíčku. Každý potřebujeme v něco věřit. KAždý se snažíme věřit a doufat v to, co je pro nás nejméně bolestivé. A myslet si, že po smrti není nic, že tělo prostě zemře, duše neexistuje a že všechno je to jenom o mozku, byc opravdu nezvládla. Když se teda tváříme, že mluvíme s našimi mrtvými, s kým tedy mluvíme? "Se vzpomínkami, které až zemřeme zemřou s námi." řekla mi na to a já se skoro rozbrečela. Chápu, že nevěří. CHápu, že nedoufá. Rozumím tomu, že tohle celé je pro ni blábol, který dle jejího úsudku nemá význam. To já jsem chtěla, aby mi řekla svoji teorii. Aby mě poučila o svém myšlení. Ale to, abych se sžila s jejím názorem já nikdy nepřipustím. Vždy budu věřit, protože jinak bych zapřela sama sebe..

Je teď ten čas?

4. března 2014 v 18:17 |  Každodenní povídání
Pocit prázdnoty. Pocit, že nikam nepatřím. Pocit, že o mě nikdo nestojí. K čemu je chtít, když člověk stejně ztratí. Bála jsem se. Možná jsem získala jakejsi blok, možná snad averzi. Možná po tom všem jsem prostě měla strach. Strach, který jsem si sama odmítala připustit. Strach, který mi nedával spát. Možná, nebýt mých přátel.. nechtěla jsem na to ani pomyslet a to se mi vybavila ta lepší možnost. Lepší pro mě. Lepší tehdy, ne teď. Třeba jsem se stala zrůdou. Třeba jsem se stala tím, čeho jsem se obávala. Třeba.. A třeba ne. Třeba mám ještě šanci. Bolest. Strach. Vztek. Zlost. Pomsta. Odpuštění. Lhostejnost. Lhostejná jsem byla vůči němu, to ano, ale né vůči jiným. Možná jsem získala vědomí, že všichni jsou takoví. Že nikdo nedodržuje to co má. Že tě všichni hodí přes palubu, když budou mít pocit, že jim patříš. Bála jsem se hození přes palubu, když bych se plně oddala? Možná jsem mrcha, která si sžila jakési feministické názory. Ale přitom jsem chtěla. V hloubi duše. Odkrýt někomu své pravé já. Odkrýt někomu, komu bych mohla věřit a kdo mě nezradí. Kdo mě nehodí přes palubu. Ale je teď ten čas? Něco mi našeptávalo, že ano, ale hlava zrazovala...

Prosba v rámci "záchrany fretek"

2. března 2014 v 15:19 |  Každodenní povídání
Odpočinou si. Užívat si chvíli ticha. Před rokem a kousek jsem se ujala 7 fretek, které měly být zbytečně uspány nebo doživotně zavřené v klecích, zato, že jedna žena si něco usmyslela. Fretky, které mi velice pomohly a změnily můj život. Rozhodla jsem se totéž udělat pro ně. Jednoho dne jsem jako vždy poklízela v kuchyni a najednou jsem se otočila. Oči nejstaršího z nich se na mě dívaly a volaly o pomoc. Věděla jsem, že takhle to nejde, ale přitom jsem si moc dobře uvědomovala prostředků, které mám a nebo spíše, které nemám. Začala jsem hledat. První impulz mi vlastně dala kamarádka, která mi poslala kontakt na jinou kamarádku, ke které šly první z nás. Postupně se podařilo zachránit téměř všechny, ikdyž finančně, ale hlavně časově bych to nikdy nezvládla, nebýt mých dobrých přátel a především jednoho, který pro ně obětoval mnoho času. Já mu za to děkuji. Momentálně mám v péči dvě. Jedna je můj bezchybný miláček, se kterým to bylo v začátcích hodně těžké a to sžívání nám trvalo, ale přes velké boje se nakonec povedlo. Teď mám pocit, jako bychom se sžily. Ona ví naco myslím, aniž bych něco řekla, já vím, že když jí se někde líbí, je to tak dobře. Věřím jí, stejně tak jako ona mě a po dlouhé době jsem s něčím tak sžitá jako s ní. Je to skvělý pocit, který se nedá moc dobře popsat. Jí bych se nikdy nevzdala. Ale bohužel mám ještě jednoho miláčka. Je to krásná dospělá samička, která hledá nejenom majitele, ale i finanční pomoc. Nesnese se s mojí a jelikož musejí být oddělené v klecích, nedaří se mi moc dobře spíše časově to starání, péče a rozmazlování. Potřebuje 4,5 tisíce na kastraci a implantát, protože má vážné hormonální problémy. Něco jsem schopná zajistit, ale po velkých výdajích právě kvůli nim nemám na celou částku. Pokud by někdo z vás chtěl zachránit nevinné zvíře, které už si zažilo dost, ale přitom má pořád chuť žít, nebo byste alespoň měli zájem o její "adopci" po operaci, neváhejte mě kontaktovat. Děkuji

Hořící svíce

18. února 2014 v 15:04 |  Každodenní povídání
Zoufale jsem se dívala do světla svíčky a nevěděla jak dál. Nevěděla jsem co se svým životem teď, žila jsem od drobných ke drobným a přitom jsem se snažila dávat jak nejvíc by to bylo možné. Pod svíčkou je největší tma, říkala jsem si, když jsem se na ni tak dívala. Plápolající oheň mě uklidňoval, stejně tak jako roztékající vosk kapající podél hořící svíce. Se zrychleným dechem se zrychlil i plamen, se zpomaleným se zase zastavil. Dokázala bych tu svíčku pozorovat hodiny. Chtěla jsem toho tolik? Chtěla jsem snad něco, co nebylo nad moje síly? Za každou dušičku jednu plápolající svíčku. Nedávno hořela za Ghanu, tak proč by měla teď hořet za mého tátu? Nebylo už té bolesti dost? Rozeběhla jsem se a utíkala, jako by mě na nože brali. CHtěla jsem odpovědi. Proč? Proč? Utíkala jsem tam, kde skonal sou vlastní rukou, v domnění, že by tam mohla stále stát jeho duše. Tati, prosím, co mám teď dělat? Kam mám jít? Kým mám být? Teď, když mě máš vést, tak si mě tu nechal. Teď, když tě potřebuju, tak tu nejsi. Dej mi odpovědi. Žadonila jsem. A odpovědi na sebe nenechaly dlouho čekat. Ale ten první krok jsem musela udělat sama..

Odeslat

8. února 2014 v 12:47 |  Každodenní povídání
Jakoby věděl, jakoby se ke mně malými krůčky snažil dostat. Ta přezdívka se mi vybavila už asi dvakrát za posledního půl roku, ale pořád jsem ji přehlížela. Beztak jsem nevěděla, kde ho hledat. A kdyby, čemu by to pomohlo. Chtěla jsem najít marně někoho, koho ani neznám jenom proto, že jsem jeho jméno měla dvakrát na mysli? A pak se to stalo. "Co jsi to řikal?" zopakoval svou větu. "Toho přece znám." Bylo to potřetí. Potřetí se ke mně dostalo to jméno. To už něco musí znamenat. Nebo ne? Ale kde ho hledat? Na internetu nic nebylo. Bylo to skoro nemožné. Vždyť jsem o něm vlastně nic nevěděla. Ani na stránkách místa, kde jsme se poprvé, za dost podiné situace, seznámili nebylo ani stopy, že by někdy žil. Přece se mi to jen nezdálo?? Přece někde musí existovat. A pak se mi to povedlo. Kontakt na něj mi poslal člověk, se kterým jsem už nikdy nechtěla mít co dočinění, protože jsem si myslela, že by to bylo pro oba lepší. A najednou to tu bylo. Jenže teď co. Co napsat? Napsala jsem email. A zase ho smazala. Znovu a znovu jsem si dávala dohromady co o něm vlastně vím, ale přitom mě nic z toho neodrazovalo. Až jsem to nakonec udělala. Snažila jsem se nenapsat příliš, ikdyž jsem si řikala, že zase budu otevřená. Věděla jsem, jak na mě reaguje mnoho lidí. Na první pohled jsem byla pro každýho jen hračkou. Ale takhle jsem to tentokrát nechtěla. Klikla jsem na odeslat...
Bože! Co jsem to udělala. Já to fakt udělala. Panikařila jsem, zdálo se mi to jako hodně špatný vtip, nebo snad hloupý sen. Možná jsem mohla napsat trošku víc. Když neodepíše, alespoň jsem to zkusila. Třeba vážně neodepíše. Nebudu se tím dál zabývat. Prostě si půjdu po svých... ale odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Emailování trvalo krátce.. Kratčeji, než abych ho stihla poznat. Ale čím dál víc jsem byla zvědavá na znovu opětovné osobní setkání. Až se jednoho dne mělo tak stát...

Nahlížení do minulosti

6. února 2014 v 15:56 |  Každodenní povídání
Do háje...co to kruciál dělám? Svěřuju se někomu, když nevím na koho a kdo na něj je dál propojen. Copak jsem se uplně zbláznila? Copak mě zaslepila nějaká vidina? A proč zrovna jemu, když ho ani neznám. Vlastně to ani nemusí vědět.. Tak co blázním? Co mám v plánu? Chtěla jsem se svěřit. Chtěla jsem si ulevit, říct to někomu, u koho nemusím nic vypouštět, kdo mi může říct názor, kerý by mě opravdu zajímal. Ale tohle co dělám, je zřejmě blbost. Ústně možná, ale psát ne. Rychle mažu dva odstavce textu a probírám se zpátky... Jsem zničená. Není mi dobře. Možná to dělají ty hormony, co se mnou teď cloumají. Ale tohle mě uplně vyděsilo. A co teď?