Pokud máte alespoň kapku cti v těle a i pokud nemáte,
prosím a žádám Vás, abyste z mého blog nic nekopírovali,
především pak mou tvorbu a mé myšlenky.
Pokud chcete tak nutně použít některou z mých vět do svého článku,
prosím o uvedení mě jako autora. Děkuji Vám.



Duben 2010

Nový přírůstek :)

29. dubna 2010 v 18:35 Každodenní povídání
sofie
Ahoj...aneb jak začít...Mám rozepsaný asi tři příběhy a intenzivně pracuju na jejich dopsání. Ale připadám si nějaká bez slovní zásoby, takže je to trošku horší. Si asi budu muset přečíst pár knížek, abych začla trochu myslet. Poslední dobou trávím strašně času na youtube. Nejdřív ty trailery, jak jsem Vám minule zveřejňovala. Teď poslední dobou nějaké ty asian songy a trochu české hudby jako například Vypsaná fixa, Divokej Bill...já nikdy neřekla, že miluju jen asijskou hudbu. Já jsem řekla, že asijskou hudbu mám nejradši, ale přeci jen, když chce jít člověk na nějakou akci tady v Česku, tak Vám asi nebudou hrát Se7ena nebo pana Lee Min Woo, kterého také poslední dobou poslouchám mezi Vypsanou fixou a dalšími.. Od zítřka za týden... je to 7., myslím přijme naše rodina mezi sebe nového člena. Nového zvířecího člena. Někteří už to tuší, píšu to skoro každou chvíli na facebooku. Moc se na ni těším. ikdyž Betynka mi stále chybí Bude to malá bílá kníračka rasu, kterou si prosadil táta a bude se jmenovat Cora. Počítám ale s tím, že tomu drobátku spíš budem řikat Cori, Corinko, protože když člověk řekne "Cora" zní to spíš jak na nějaký větší psisko jméno prosadila máma Takže asi tak. Až si ji sem přivezeme, tak zase přidám fotky a až budu mít rozkousaný všechny věci, tak přidám fotku, jak psa škrtím :D Bude to nádherný pohled xDDD Jsem se dneska prohrabovala tak nějak ve skříňce a našla jsem nějaký dopisní papíry, obálky a dokonce i adresy svých kámošek. Jsem se na to koukla a řikám "Půjdu jim napsat dopis" pak jsem si uvědomila, že známka stojí 10kč a kdybych chtěla psát všem, tak to jim radši napíšu email xD Mimo to jsem mezi tou hromadou papírů a dalších věcí našla i docela tyranizující článek, který jsem napsala o svém tátovi. Asi jsem se tenkrát rozmýšlela jestli ho zveřejnit či ne. Přečtu si ho, zamyslím se nad ním a pak se rozhodnu. Asi už Vás moje kecy nebaví, tak já radši mlčím a půjdu se dál zabývat tou matikou a "jak zabít sousedy" svou hudbou xD a vás asi brzo zabiju svou dobrou náladou. Ale copak Sofie nemůže být jednou taky šťastná?
sofie

Pojďme do kina :P

26. dubna 2010 v 16:51 Zaujalo mě
Páni...to bylo počteníčko... *směje* ale o čem, to nepovím :P A nebo jooo :D Krásnou smsku jsem právě dostala :) Od Michala :D Akorát, že můj smích slyšeli i dělníci tady pod oknem. Zateplují nám panelák, takže mám v pokoji zatemníno a přes závěs vidím jen obrys pracovitého dělníka bydlíme v přízemí :D Takže docela legrace :D Jinak proč Vás tady opět otravuji svou nezvykle veselou náladou? Mno, vlastně já ani nevím, chtěla jsem jen upozornit na nějaké filmy, teda přesněji Vám tu dám jen jejich trailery a pak Vám doporučit, ať si zajdete do kina a nebo stáhnete :) :D Nic víc Vám k tomu asi neřeknu, protože jsem sama ani jeden ze zmíněných neviděla. Nu což, trailery jsou to pěkné, tak se pokochejte a navnaďte :P

Nový začátek? Snad...

25. dubna 2010 v 9:32 Každodenní povídání
sofie
...a tak jsem se otočila a vydala se vstříc novému vztahu a novému dobrodružství, které mě čekalo...Dneska začnu trošku netradičně. Nezačnu myšlenkou nad tím a tím, ale začnu rovnou oznámením, že mám už od podzima facebook a že bych si Vás ráda, kdo o to má zájem přidala. Tak dyžtak do komentářů nebo na email v menu. Děkuji. Včera jsem byla na obědě u babičky a pak rovnou od ní jsem šla za Michalem někteří už také vědí, díky všemocnému facebooku, který mě vzal do Poděbrad, kde jsme si zažili kdejakých vtipných momentů. "Dobrá zmrzlina...jéje, spadla" :D a další, na které se prostě nedalo zapomenout...například u Michala doma, jeho mamka "Proč jí pořád bolí to břicho? Není těhotná? Vy už jste spolu spali?" :D:D a další. Chtěla bych se také omluvit [>>ŇuŇu°°], jejíž soutěže jsem se nakonec nezúčastnila, protože jsem byla v těch Poděbradech, ona mě pořád naháněla a nakonec tu soutěž zrušila. Moc se omlouvám! Mrzí mě to. A asi, když už se tohle povídání stalo stejně jen oznamováním a omlouváním, tak by bylo asi slušné odpovědět na otázky některých dosud neznámých lidí, kteří mi napsali email. Tři otázky a tři odpovědi? Ano, asi je dlužím a vzhledem k tomu, že jsem slíbila, že na ně odpovím ve svém článku, odpovědi jsou tady...První otázka, jejíž znění mě ani nepřekvapilo bylo, jestli Lukáše pořád miluji. Upřímně? Nevím. Já opravdu nevím, protože to, co o něm teď zjišťuju mě děsí....Další otázkou bylo, jestli miluji Michala, o kterém se zmiňuji občas tady, i na facebooku. A odpověď? To "zadaná" opravdu patří na Michala. Jsme ve vztahu, chodíme spolu či si tomu řikejte jak chcete. Jestli ho miluji? Ano...Cítím k němu náklonost, lásku a cítím se s ním dobře. A tím jsem vlastně odpověděla i na otázku, jestli s Michalem chodím, která taky padla. Otázky padly, odpovědi taky. Kdyby někdo měl nějaké další, může do komentářů i na email. Ráda se vyjádřím, popovídám si. 14 dní bolesti a utrpení, pláče, zmatků, sebeničení a když to tak řeknu hysterických článků. 14 dní. 14 dlouhých dní. Už je to pryč? Ne, asi to nikdy nezmizí, ale časem to bude přestávat tolik bolet...
sofie

SAKI - Ai To Iu Kotoba

24. dubna 2010 v 9:33 Střípky z Asie
Veselá...šťastná...radostná...taková je...ta písnička...



Lev a jeho potrava

22. dubna 2010 v 14:38 Každodenní povídání
sofie
Hraje si s mými city a čeká, co vydržím. Pohrává si s nimi jak lev se svou potravou před tím, než jí zakousne. Chce, abych to řekla, chce, abych řekla "Vrať se ke mně prosím, miluji Tě." a on mohl být ten, kdo řekne "nechci". Chce si dokázat, že může mít všechny a chce mě dokázat, že ho potřebuju. Ale ne, nepotřebuju. Nepotřebuju jeho ani jeho milovanou sestřičku, kterou poslouchá na slovo. "Nechal jsem tě pozdravovat."...řekl mi dneska ráno, ale když jsem se před chvíli podívala na email, byly tam jen výčitky a úrážlivé věty slečny nejchytřejší. Vím, co si řikal Tomáši, ale je svoboda slova, já si budu myslet co chci a své myšlenky sem sepisovat. Je mi jedno, že je slečna nejchytřejší bude předříkávat svému hloupému bratrovi. Je mi jedno, že se bude vysmívat mým myšlenkám. Psát je chci a budu, protože bez jejich sepsání a urovnání si tak svých myšlenek v hlavě, bych se asi zbláznila. S kým zůstanu? Vrátím se k němu? Otázky už padly, ale odpovědi si prozatím nechám pro sebe. 
sofie

Dvě malé rady...

20. dubna 2010 v 16:34 Každodenní povídání
sofie
"Za půl hodinky buď u mě."...řekl jí do telefonu a ona souhlasně přikývla. Vydala se tedy na cestu k jeho malému bytečku, ve kterém pro ní nechal udělal i její vlastní pokoj. Zaťukala na dveře, oči napuchlé a ubrečené, otevřel jí. "Ahoj."...řekl a podíval se na ní. Neřekla ani slovo a tak jí rukou ukázal, že může jít dovnitř. Šli rovnou do jejího pokoje a posadili se na postel. Spustila pláč, který už viděl tak často. "Pšš..šš....jen se vybreč..."...řekl jí a objal jí. Brečela a jemu to rvalo srdce. Rvalo mu to srdce, protože jí miluje a bolí ho, dívat se na to jak trpí. "Cítím se tak sama. Tak strašně sama, prázdná."...řekla mu a brečela dál. Odklonil si ji od sebe, utřel jí slzy a povídá... "Znám Tě líp, než znáš sama sebe. Tyhle tvé stavy znám. A vzpomínáš si, k čemu tě to tenkrát málem dohnalo. Řeknu ti dvě malé rady a ty si budeš muset jednu z nich vybrat a zařídit se podle ní,"...přiklonil si ji k sobě..."první."...řekl a odmlčel se..."Když jsou dva lidé, kteří se navzájem chemicky přitahují, můžou se od sebe odloučit, ale jeden na druhého bude pořád myslet a oba dva bude moc bolet, když se s tím druhým ještě uvidí. Můžou si najít náhražky za toho druhého a zaměstnat se tak, ale kdykoliv si vzpomenout jeden na druhého, bude je to strašně moc bolet. Řeknu to tedy takhle. Přestaň si hrát na hrdinku a přiznej si, že ti chybí. Přestaň být tvrdohlavá jako vždycky býváš a ustup. Pokud ho chceš zpátky, získej si ho. Pokud ho nechceš, tak ti nabídnu možnost druhou. Zůstaň s tím, kdo je ti z těch pěti lidí, co tě balí, včetně mě, nejbližší. Hlavně nebuď sama, protože do příchodu tvé malé kamarádky by tě to asi zabilo. Zůstaň s ním a věřím, že on tě bude podporovat a bude ti dávat potřebnou lásku, kterou po ztrátě dvou drahých osob potřebuješ. Až Ti na konci května přivezou ještě to malé štěně, upni se na něj a věř, že budeš šťastná...Rozmysli se, je to na tobě."...dořekl a odklonil si jí od sebe. Utřela si slzy a mlčky odešla z jeho pokoje.
sofie

Za každým mrakem se skrývá slunce...Kdy najdu slunce?

17. dubna 2010 v 16:01 Každodenní povídání
sofie
A přeci jsem se otočila. Otočila jsem se za svým stínem, za vzpomínkou, která mizela v dáli. Šel tam a díval se mým směrem. Zastavil se a naše oči se spojily. Naposledy. Hledala jsem v nich alespoň zbytek toho skvělého člověka, kterým kdysi byl, ale marně. Zklopila jsem oči, otočila se a kráčela kolem místa kde mě poprvé políbil...
Chtěla bych něco napsat...ale nenacházím slova. Snažím se dopsat své rozepsané povídky. Ale nemůžu. Nemám inspiraci, nemám nápady a jedna z nich stejně nelze dopsat. Povídka, která byla o Lukášovi a mně. Povídka, která měla mít šťastný konec. Povídka, která už se nikdy nedokončí, která zůstane rozepsaná tak jako Lukášův příběh, který mi posílal v smskách. Lukášův příběh, který nikdy nedopsal. Krásné a romantické vyprávění o dvou milencích, které stejně brzy bude psát jedné ze svých kurviček. Vymýšlel to opravdu pro mě, nebo to jen překopírovával ze svých předchozích vztahů? Znamenala jsem pro něj vůbec něco víc než ostatní, které kdy poznal? Záleželo mu na mě někdy? Včera se mi tatík pokusil udělat radost a přinesl mi domů Iris. Dva fialkové a jeden bílý. Ovšem hned na to mě zase rozesmutnil, protože začal mluvit o L. Proč to dělá? Ho to baví? Nechápu logiku některých lidí a vlastně ani nechápu tu svou. Snažím se si sama sobě ublížit ještě víc, odháním od sebe kluky, kteří mě očividně chtějí a odháním od sebe i své přátele. Držím si takový odstup, že to spoustu lidí už přestává bavit. Nechci se nikomu zpovídat. Nechci nikomu řikat, co mě trápí. Vím, že bych měla, vím, že se mi uleví, vím, že by přestaly mé záchvaty žaludku, které doktor označil jako neurózu. Nejsem blázen a nechci si s nikým povídat. Nechci s nikým mluvit, mé problémy stejně nikdo nechápe, jsem si odporná sama sobě a ničím se. Zničím se...
sofie

Smutno

13. dubna 2010 v 16:10 Každodenní povídání
sofie
Je tu smutno...příjdu domů...nikde ani noha...jen želva si tam leží v poklidu a vyhřívá se. Jen želvu slyšíte, když se prochází po kamínkách, když se dere ven a chce se proběhnout po podlaze. V celém bytě je takové smutno. Chybí nám tu naše věrná přítelkyně, náš mazel, který nás vítá vrtěním ocásku jakmile příjdeme domů. Kleknu si k zemi a brečím. Nenávidím všechny. Nenávidím smrt, která mi vzala dědu, strejdu a psa, které jsem tolik milovala. Nenávidím Lukáše, z kterého se stal děvkař. Po tom, co jsem mu dala košem, protože flirtoval s Evou, se na něm něco změnilo. Chtěla jsem, aby se v něm něco změnilo, byl to účel, ale mělo to být k lepšímu, tohle je k horšímu. Chodí a chová se jako namachrovaný frajírek. Pořád s mobilem v ruce a píše a píše. Možná by bylo lepší, kdyby si se tentokrát nikam nevloupával Ondro, možná by to tolik nebolelo. Zjištění, že píše asi deseti holkám, jak je miluje a jak jsou nádherné, zve je na schůzky a líbá se s nimi. Včera se zakousl s Evou, dneska ráno se Simonou. Dokonce se neostýchal mi to dneska ve škole říct. Kdo bude zítra? Klára? Obyčejnej děvkař to je a všichni ti učitelé i moji rodiče to věděli už dávno. "To nebyl kluk pro tebe, to byl takovej parchant, ty si zasloužíš někoho lepšího"...řiká mi fyzikářka, když mě vidí jak běžím ze schodů se slzami v očích. Bylo takový celou dobu? Byla jsem tak slepá?
sofie

Nikdy nezapomeneme...

11. dubna 2010 v 19:59 Každodenní povídání
sofie
Kdybych alespoň tušila, že se to stane půl hodiny po tom, co odejdu, nikdy bych neodešla. Kdybych věděla, že Betynka zemře, zůstala bych u ní, ikdyž by to mohl být zážitek na celý život. Dívat se na to, jak vydechne naposledy a její ještě dosud teplé tělo se kácí k zemi. Vidět její selhání srdce. Ale přesto si nepřestanu vyčítat, že jsem odešla ven. Kdybych bejvala šla o hodinu později, mohla jsem být u ní. Držet jí v náručí a brečet. Mohla jsem být poslední, koho by viděla, než by odešla. Ale ne. Odešla jsem z baráku půl hodiny předtím, než zemřela. Když mi to bratr volal, nemohla jsem uvěřit. Dyť to byl jen jeden z jejich záchvatů ne? Jak můžou rodiče chodit po pokoji a dělat, jakoby se nic nestalo? Jak se můžou tvářit, že je všechno uplně v pořádku, když tu s námi není nejdůležitější člen naší rodiny? Zemřela ve svých nedožitých 15 let. Už dva roky trpěla. Ano, doktoři ji pořád nějak pomáhali, ale dalo by se říct, že dva roky trpěla. Dva roky chodila a dusila se. Dva roky jsme se na ní dívali, jak nám umírá před očima, ale nikdo nedokázal říct "Ano, teď jí dejme tu poslední injekci". Nikdo to nedokázal říct, protože vypadala tak šťastně, tak hravě. Jako malé štěně a přitom z ní byla už senilní babička. Pokud někdo stále nepochopil, zemřel mi pes. Pes, který se do našeho bytu přinesl když mi byly tři kvůli mému bratrovi, kterému už bylo šest a přál si moc pejska. Nenáviděla jsem jí, protože veškerou pozornost brala na sebe. Když jsme byly já i Betynka malé, nenáviděly jsme se vzájemně. Postupem let jsme se ale naučily mít rády a staly jsme se dobrými kamarádkami. Ano, mamku bych řekla měla pořád radši, přeci jen, ta ji vychovávala už od štěňátka, ale myslím si, že jsem si k ní já postupem věku našla cestu. Byla jsi skvělá kamarádka, skvělá opora a má nejlepší přítelkyně. Nikdy nezapomene Betynko...
sofie

Takhle už dál nemůžu...

10. dubna 2010 v 15:49 Každodenní povídání
sofie
Dlouho pro mě bylo těžké si to připustit...dlouho pro mě bylo těžké si to uvědomit. Vztah s L se rozpadá a vidíme to oba dva. Začalo plesem, který jsem dokázala odpustit a pokračovalo to flirtováním s Evou na které mi řekl, že nechce přestat, že ho to baví. Číst si tak silná slova o kousání všude možně, slíkání košilky a koupání v jedné vaně s cizí ženou pro mě bylo to nejhorší, co jsem si mohla přečíst. Nevím, jestli svá slova uskutečnil, ale myslím si, možná i doufám, že ne. To ale nic nemění na tom, že jí balil a veškerou něhu a lásku, která patřila mě nechci si něco přivlastňovat, ale jakožto jeho holka... dával nějaké jiné. Pak se můžu divit, že veškeré mé snahy o záchranu tohohle vztahu byly zbytečné. Možná jsem na jeho silné ego nebyla dost přitažlivá, nenosila šaty alá děvka a nefotila své nahé akty. Už tehdy, toho 7.3. když jsem se to dozvěděla jsem to vzdala. Vzdala jsem svůj boj o kluka, kterého jsem milovala a s kterým jsem chtěla zůstat napořád. Neházím špínu jen na něj. Musím říct, že asi po dvou týdnech flirtovat přestal, protože jsem se s ním mezitím několikrát rozhodla rozejít. Vždycky ale bylo mezi námi tak silné pouto, že jsem to nedokázala. Zatímco já jsem to vzdala a čekala jsem, kdy mu to dojde, on se snažil náš vztah zachránit. Po těch dvou týdnech, kdy se vycukal, se snažil tenhle vztah zachránit. Ale já už nemohla. Takže jsme se vlastně snažili ten vztah zachránit oba, ale oba v jiný čas, kdy mu to prostě ten druhý neopětoval. V úterý, den po Velikonocích jsem se rozhodla. Já takhle nemůžu žít. Lhal, lže a asi i lhát bude a já nemůžu být s člověkem, kterýmu už nevěřím ani hlavu na jeho krku. Nemůžu být s člověkem se kterým bych přišla o rozum, o kterého bych se každý den bála, kde a s kým. Nedokážu být s člověkem, kterýmu nemůžu věřit...Možná, že skončím sama, ale alespoň se nezblázním...Neříkám, že to nebolí...ale asi to tak bude lepší...
sofie

Nebezpečí?

5. dubna 2010 v 10:23 Každodenní povídání
sofie
Nejsem blázen, jsem jen člověk, který se nechal strhnout myšlenkami a začíná pochybovat o sobě a o tom, co si do teď myslel...Měla jsem napsaný dlouhý článek a jednoduchým označením myší a kliknutím delete jsem ho smazala...Proč? Psala jsem názory a myšlenky takového rázu, že by mě za ně vaši rodiče mohli nechat zavřít, že Vás nabádám kdo ví k čemu a kdo ví, jestli by nakonec neměli i pravdu, protože ti malí, ale mnohdy i ti dospělí a vzdělaní vysokoškoláci se nechají zlákat a uvěří tomu, co dosud odsuzovali. Možná tak jako já. Jsem zmatená a nevím, co si mám myslet a kam se hnout. Myslela jsem, že takovým věcem nevěřím, ale tak krásně se poslouchá to, že mě jen nějaká "víra" dokáže zbavit bolesti. Jde o křeče mého žaludku, které mě sužují docela dlouho a jít na sondu do žaludku je na mě až moc silný kafe, takže to nechávám plavat a pomalu obden mám křeče, které se pořád zhoršují. Ale teď si vemte, že by existoval někdo, kdo může jakoby kouzelnou hůlkou mávnout a té šílené bolesti vás zbavit. Nikdo nikdy neví, jestli to je či není pravda a přesvědčit se je pro nás mnohem strašlivější, než je prostě odsoudit. Přesvědčit se. Přesvědčit se o čem? O nějakých minulých životech? Co by se vůbec stalo? Usla bych a pak se probudila v pořádku? A není i to samo o sobě nějaká hloupost? Ale tohle vůbec není to, co já řeším. Jde o mého dobrého kamaráda, jehož rodiče se takovým věcem věnují a proto si moji rodiče nepřejí, abych se s ním stýkala. Ale co když prostě chci? Nedovedu si přestavit, že bych ztratila tak dobrého přítele jako je on, jen proto, že jeho rodiče "něčemu věří". Nikdo mě nechápe a vlastně ani já sebe nechápu. Mami, já jsem dospělá, chápu, že se o mě bojíš, abych se někam nestrhla, ale pochop, že pokud se mám dostat na rozcestí, tak se na něj prostě dostanu a rozhodnout se, kterou cestou se mám vydat musím už sama. Tím, že mě budeš držet doma mi nepomůžeš, ale akorát oddálíš mou čím dál větší touhu se s tím nebezpečím od kterého mě tak strašně chceš zachránit, setkat...
sofie

Nový lay opět od Carmen

5. dubna 2010 v 10:03 Každodenní povídání
Tak jsem si zase pořídila nový layík. Tamten už mě trochu deptal. Co říct, pořád se přesdstavuju komentářema s šedým motýlkem, tak mám lay, který ke mně padne. Dost vykecávání. Lay dělala Carmen a opět se jí moc povedl...


Kdo mi dá odpovědi?

2. dubna 2010 v 10:34 Každodenní povídání
sofie
Někdy si člověk řiká, že už nemůže být hůř. Někdy si řiká, jaké to je asi umřít? Je někde tam po smrti něco, kam mohu utéct? Nebo je tam vlastně ta samá hnusná nepsravedlnost a realita jako tady? Nikdy jsem neviděla anime NANA, ale včera jsem měla tu možnost zhlédnout na youtube film. Přesněji teda oba dva filmy s českými titulkami. Jsem docela zmatená ze závěru, který tam vyplynul a nechápu, jak kluci můžou být takový svině a holky tak naivní. Jsme takové všechny? Jsem i já tou naivní? Takovou otázku si kladu už od včerejška a pohrávám si s myšlenkami jako koťátko s klubkem vlny. Kde je pravda? Asi si všichni řikáte, co tak najednou, že zatoužila vidět Nanu, když se jí celou dobu vyhejbala obloukem a o tom, že jí dávali nebo snad ještě dávají na animaxu nechtěla ani slyšet? Ke všem těmto otázkám a zamyšlením co, jak, kdy mě vlastně dovedlo tohle video. Potřebuju si o tom s někým promluvit, ten film mě zmátl, ten závěr byl dosti neukončený, nepochopila jsem, co byla například zač ta jeho Stella, o které tam padla jen asi jedna věta. Byla to opravdu milenka? Proč si teda chtěl vzít Hachi? Jen kvůli dítěti? Třeba mi někdo z vás kdo viděl i anime dokáže dát odpovědi. A třeba mi ty odpovědi dokážou dát i ti, kteří se na ten film přesněji dva půjdou teď podívat. Tady přidávám odkaz na první díl prvního filmu, pak už se budete muset v tom youtube orientovat sami. Kdo mi dá odpovědi? Ale je toho víc co nechápu a co se netýká Nany. Ale nechci šířit vlny rozhořčení a nespravedlnosti, kterou bych se k Vám dopustila, kdybych řekla jen nahlas své myšlenky. Nebo například včera. Ty aprílové žertíky. Ano, můj brácha byla tak originální, že přišel do kuchyně a řekl "Chcípnul pes...apríl"...hm, to jsme se teda zasmáli bratříčku. Ani samo o sobě to není vtipný, natož když je pes starej a nemocnej a je fakt těsně před umřením. Budu končit, protože stejně předpokládám, že si ten článek skoro nikdo nepřečte, tak jako ten minulý. Ou, to mi vlastně připomíná, že chci ještě veřejně poděkovat Clarett a Ayame-chan, které si jako jediné článek přečetly. Ale fakt, ty filmy vřele doporučuju, budou se Vám líbit :D ikdyž teď bych spíš doporučila tu Nanu, aby mi někdo chytřejší než jsem já dal ty odpovědi. směje se a odchází
.