Pokud máte alespoň kapku cti v těle a i pokud nemáte,
prosím a žádám Vás, abyste z mého blog nic nekopírovali,
především pak mou tvorbu a mé myšlenky.
Pokud chcete tak nutně použít některou z mých vět do svého článku,
prosím o uvedení mě jako autora. Děkuji Vám.



Duben 2011

Dostala jsem druhou šanci...

17. dubna 2011 v 13:26 Každodenní povídání
Člověk by měl více přemýšlet nad svými činy, než je udělá, protože je obklopen takovými blázny, kteří by ho mohli zabít. Stalo se to včera. Nechala jsem se od svého kamaráda odvést do jednoho obchodu, protože jsem potřebovala koupit takovou "vaničku". Přesto, že jsem si myslela, a tak trochu i doufala, že jeho zájem o mě opadl, k mé smůle, jsem se mýlila. Nabídl mi, že mi ukáže takovou kapličku, kousek za městem, jezdili jsme se na ní často podívat a on mi vyprávěl, jak je teď zbořená. Rozjela jsem se, proč ne? Pokusil se mě políbit. Odbila jsem ho. Nedala jsem mu ani šanci, aby se o to pokusil. Myslela jsem, že to už pochopil. Požádala jsem ho, abychom jeli raději domů. Připoutal se, zapnul rádio. Hudbu pustil na maximum, že mi to málem protrhlo bubínky. Rozjel se jak blázen! Tam, kde může max 90 jel 120 a pořád zvyšoval. Nejdřív jsem ho poprosila, aby zpomalil a zeslabil to. Pak jsem ho žádala, brečela, nakonec jsem zkoušela i křičet a vyhrožovat. Kroužil po té silnici, byla tma, srdce mi bušelo a já se bála. Nevěděla jsem vůbec co mám dělat. Vůbec mě neposlouchal. V ýskok z auta bych při takové rychlosti nepřežila. V životě jsem se tak strašně nebála. V životě jsem se necítila více bezmocná. Najednou se proti nám vyřítilo auto. Zpozoroval ho. Po naší hádce jsem seděla vzadu, takže jsem se rychle chytla předního opěradla. Uviděla jsem světla od auta. Nemohla jsem brečet, ani panikařit. Čím více se auto blížilo, tím více jsem se cítila bezmocná. Prudce zabrzdil, kdybych nebyla připoutaná, vymrštilo by mě to dobředu. Byl to takový tlak. Napadlo mě jen : "Jsem mrtvá." Otevřela jsem oči. Obě auta stála a já jsem stále seděla v pořádku na sedačce. Vylezla jsem z auta. Mezi auty bylo asi 10-15 cm místa. Můj tzv. kamarád se právě hádal s řidičem, do kterého málem naboural. Vylezla jsem z auta a vzala si svou koupenou vaničku. Sedla jsem si na zem. Skoro jsem neslyšela, co říkají. Nevěděla jsem co mám dělat. Rozbrečela jsem se. Byla jsem v šoku. Oba odjeli. Nechtěla jsem pomoc ani od jednoho z nich. Když odjeli a já zůstala sedět kde si za městem u silnice, zavolala jsem svého známého. Okamžitě pro mě přijel a naložil mě do auta. Snažil se mě uklidnit, ale zároveň vypravit pár slov o tom, co se stalo. Chtěl zjistit, jak moc jsem v šoku, jestli mě nemá vzít do nemocnice. Jako zázrakem se mi nic nestalo. Ani jsem se nebouchla do hlavy, jak se obával. Dovezl mě domů. Ani přes noc se neobjevily žádné příznaky. Nechci už vlíst s nikým do auta. Nechci už ani dodělat řidičák. Co když se právě proti mně vyřítí takovej magor jako on? Zrušila jsem svou pondělní hodinu jízd. Já mám strach a mám ho ještě teď a budu ho mít ještě dlouho. Teprve teď mi dochází, co se všechno mohlo stát. Mohla jsem zemřít, ale já dostala druhou šanci...

Andělíček plnící přání...

10. dubna 2011 v 18:50 Každodenní povídání
Ti kdož jsou z Plzně, jistě vědí a ti kdož nejsou, mohou se dozvědět. Já osobně se musím přiznat, že jsem tuto pověst neznala. Řekl mi ji až Holanďan při dnešní procházce po Plzni. O tom, co jsem tam dělala a co se stalo, že jsem tam vůbec byla, po tom co jsem napsala v uvedeném článku, si pro zatím nechám pro sebe. Každopádně jsem měla čest sáhnout si na malého andělíčka, ikdyž jsem si dělala legraci, že všichni budeme mít žloutenku. Splní mi mé přání? A nebylo snad sobecké, co jsem si přála? A dokonce jsem měla čest, poznat samotného Spejbla a hurvínka osobně. Máme spolu i společnou fotku, ale můj zjev vidět nikdo nechcete, tak představím jen je :) a děkuji Vám, za komentáře k předchozímu článku...velmi si jich vážím...

Říkají, že jsem bezcitná..

4. dubna 2011 v 19:35 Každodenní povídání
A přesto mám někdy pocit, že svět nestojí za nic a chtěla bych utíkat, daleko, kde mě nikdo nenajde, kde se člověk nemusí trápit a kde, kdykoliv poznám štěstí, nepadne na mě smůla. Říkají, že jsem bezcitná, že si neumím přiznat, že někoho mám ráda, nebo že mi na něm snad záleží, jenže vždycky, když takový pocit mám, ztrátím toho člověka a to srdce mě tak bolí, že už nemám sílu jít dál a když jí zase dostanu, stane se mi to samé a všechno se to pořád opakuje jako začarovaný kruh. Bojím se milovat a bojím se ztratit, bojím se zůstat sama a bojím se, že se něco stane mně pod rukama a já to nebudu moci zastavit a budu moc jen přihlížet. Jako by se člověk zastavil, zůstal stát a nemohl se pohnout a jen se dívá, jak všechno běží a on nemůže zasáhnout, jako film, běží, chceme změnit děj, ale nejde to, protože film běží dál a my si můžeme jen představovat co by bylo kdyby. Mám pocit, jako bych nic nemohla změnit, nic ovlivnit...