Pokud máte alespoň kapku cti v těle a i pokud nemáte,
prosím a žádám Vás, abyste z mého blog nic nekopírovali,
především pak mou tvorbu a mé myšlenky.
Pokud chcete tak nutně použít některou z mých vět do svého článku,
prosím o uvedení mě jako autora. Děkuji Vám.



Zklamání

14. května 2011 v 20:45 |  Vlastní tvorba
Klasika...hahaha...NEKOPÍRUJ!


Ano, chtěla jsem to, ale vždycky, když jsem musela pocítit nějakou bolest nebo něco dělat opravdu s vášní, dělala jsem to s citem k němu. Chtěla jsem, přála jsem si...Ale takový on byl celou dobu. Mlžil. Celou dobu mlžil, abych mu neutekla, abych byla jeho. Dneska to řekl. "Chci tě jen na výcvik, základní povely, poslušnost, ale neboj, nechám si tě ještě tak dva nebo tři roky, ale co bych s tebou dělal, si tak mladá, co by na to řekli rodiče, dyť bys mohla být skoro má dcera." Slova, která vypouštěl z úst mě podaly přímo do srdce. Tak strašně to bolelo. Chtěla jsem brečet, ale nešlo to, cítila jsem, jak si sama zacpávám vlastní slzy. Nechtěla jsem brečet, né kvůli němu. Nikomu to nemůžu říct. Vůbec nikomu. Nechci už ho vidět, nechci. "Nedovedu si představit, že bych byl s jednou čubkou dýl než pár let." Ta slova mě bolela. Všechno co v těch posledních minutách vypustil z pusy mě zasáhlo. Chtěl mě políbit. Na rozloučenou. Já nechtěla. To mučení ve skříni, které jsem kvůli němu podstoupila. Čtyři holé stěny. Zoufalstvím jsem málem zešílela, ale přesto jsem se to snažila vydržet, kvůli němu. Ráno jsem se rozvášnila, chtěla jsem, abych se mu líbila, chtěla jsem mu ukázat to dobré co ve mně je, použila jsem veškeré své ženské taktiky a on pak řekne tohle?? Měla jsem mu vrátit ten kolík, dokud jsem měla příležitost. Jak mu ho teď vrátit? Poslat peníze? Nebo rovnou kolík? Zkouším to zastavit, tu bolest co mě tíží, ale když to v sobě dusím, je to jeětě horší. Mně na něm záleží a chtěla bych, aby to tak bylo vzájemné. Jenže pro něj jsem jen otrokyně, hloupá otrokyně, nevychovanej fracek. Měla jsem včera odjet. Když řekl "sbal si věci" po tom, co jsem odmítla trest. Měla jsem se sebrat a jít. Klidně i v noci. Klidně bych podstoupila i to možné znásilnění, které by se mi mohlo stát než odjíždět tak zklamaná, tak zničená, tak prázdná. Myslela jsem, že mě jeho hlas dokáže uklidnit. Chtěla jsem ho slyšet přes telefon, ale nepomohlo to. Tohle už nebude jako dřív, protože teď když vím, jak se na mě dívá, nedokážu všechno dělat s takovou vášní. Nedokážu to. Je to pro mě bezvýznamný vztah, který nemá cenu. Nedokážu uvěřit, že jsem byla taková husa naivní! Vždyť já jsem nechtěla, aby si mě hned bral! Jediné co jsem chtěla, je vědět, že to co děláme, že to má budoucnost...To tak bolí..

Kdo ví, jestli se tento příběh skutečně stal, nebo jestli jsem si ho vymyslela?
 


Komentáře

1 Porcelánová baletka Porcelánová baletka | Web | 18. května 2011 v 15:58 | Reagovat

nevím ,pochopila sem z toho jenom jediné ,že ti někdo ublížil a jestli myslím toho koho myslím .. Vždyt ted to řeknu trošku chladně sem myslela ,že už je to dávno pryč ,že to šlo dál ,prosím vysvětli mi to ,asi na to nemám ještě věk ,děkuji :)

2 Hráblík=) Hráblík=) | Web | 18. května 2011 v 20:59 | Reagovat

Jak vidím, jke to vlastní tvorba, nejdřív jsem to nepochopila, tak jsem četla znovu :D :)
Ten začátek je matoucí a celý je to takový smutný :(
Je to jako poslední zoufalý pokus o upozornění na sebe, bohužel ji poslal pryč...
Nevím, jestli to chápu dobře, ale nejdřív jsem myslela že je to o psovi a pánovi... :D
Možná jsem ale jenom magor :D

3 Rabe Rabe | Web | 20. května 2011 v 17:20 | Reagovat

[2]: taky jsem ze začátku myslela že je to o psovi, rozhodně je to smutné, emocionální a dotyčný by zasloužil pořádnou pěstí

4 Hráblík=) Hráblík=) | Web | 2. června 2011 v 18:24 | Reagovat

Ahoj Sofi, kdypak se tu zase ukážeš? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama