Pokud máte alespoň kapku cti v těle a i pokud nemáte,
prosím a žádám Vás, abyste z mého blog nic nekopírovali,
především pak mou tvorbu a mé myšlenky.
Pokud chcete tak nutně použít některou z mých vět do svého článku,
prosím o uvedení mě jako autora. Děkuji Vám.



Srpen 2011

Jen jsem chtěla...věřit...

30. srpna 2011 v 20:57 Každodenní povídání
I ta troška, i ten zbyteček toho, čemu jsem věřila, je pryč. Měla jsem pocit...Chtěla jsem to tak, možná, že to bylo jen vsugerované. Možná, že ani na téhle straně mince není to, co hledám. Chtěla bych se schoulit do něčí náruče. Hledala jsem pochopení, možnost vyprávění, úctu, zasmání, ale i poučení a učení se od starších. Zklamal mě. On taky. I on. Ona taky. Chtěla jsem jen uvěřit, že něco, co jsem si doposud mohla nechat jen snít skutečně existuje. A když jsem to našla, dozvěděla jsem se, že to něco sice existuje, ale lidé se k sobě nechovají tak, jak jsem si vysnila. Jsou stejně povrchní, hrubí, bezcitní a hamižní. Jsou stejně zlí, jako lidé v běžném životě. Myslela jsem, že jsem konečně našla své místo. Že mohu říct, ano, já znám svoje místo. Ale neznám ho a už vážně nevím, kde ho mám hledat. A mám strach, že se nenajdu, že nikdy nebudu moci nikomu říct celou pravdu...Navždy žít s nějakým tajemstvím...Ať už budu stát na jedné, nebo na druhé straně mince. Ale já to takhle nechci...

Už je to rok..

23. srpna 2011 v 15:06 Každodenní povídání
Teprve před pár minutami jsem si uvědomila, že dnes je to rok, co mi zemřel jediný, kdo znal obě strany mince...Ten, jenž nikdy nevyzradil žádné tajemství a zároveň ten, kdo, ačkoliv mi zřejmě nerozuměl ani slovo, vždy klidně seděl a díval se, jak se mi pohybují rty a smutným pohledem, jako by mi rozuměl a řikal mi, to nic, to bude dobrý...Ten, jenž, ačkoliv byl pár dní před smrtí, tvářil se..šťastně...Jůlík..můj malý želví přítel..Nikdy nezapomenu, stýská se mi každým dnem..

Jak jsem vylezla na Sněžku

22. srpna 2011 v 10:47 Každodenní povídání
Málo kdo může říct (usuzuji podle těch davů, co šli nahoru - byli jsme jediní), že vylezl na Sněžku bez pomocí lanovky, čili pěšky. Ale já jsem to dokázala! A věřte mi, že bych takovou hovadinu už nikdy neudělala! V půlce cesty jsem vůbec nemohla dejchat a o chvíli později jsem div né řvala, že už nikam nejdu a že se odtamtud už nehnu :D Vážně jsem myslela, že to se mnou klepne, přítel, co tam šel se mnou, nevěděl, jestli mi nemá dávat umělý dejchání, jak jsem tam modrala :D Z Pece na Růžovou horu to bylo asi nejhorší, cesty se vlnily po celém kopci jak esíčka, ale z Růžoé hory na Sněžku, ačkoliv tam byly šílené schody, které unavovaly čím dál víc, jsem už viděla vrcholek Sněžky a postupně, jak se přibližoval jsem opravdu cítila, že to dokážu! Nahoře byla zima, foukal tam vítr a všude kolem nás se pohybovali cizinci(Poláci, zřejmě). Ale i tak je to moc pěkný zážitek, ikdyž musím s lítostí říct, že kromě výhledu(který je monumentální) toho na Sněžce moc není... Jedna polská budova, jakási vyhlídka, mohyla, na které je napsáno Sněžka, která mě teda taky nenadchla a taková kaplička. Mám to na fotkách a natočeno na své malé příruční kamerce, rozhodně až to spracuju to sem dám. Kolik z Vás bylo na Sněžce? A kolik z Vás pěšky? Kamarád mi dokonce řikal, že to se svým sportovně založeným tatínkem vyběhl a že u toho málem vyplivl plíce :D

Aby se Sofie u toho ještě nerozbrečela!

12. srpna 2011 v 19:11 Každodenní povídání
Děkuju za komentáře k mému včerejšímu článku. Hodně mě potěšilo, že ikdyž tu skoro nejsem, stále Vám stojím za to, otevřít mou stránku a hlavně napsat ten komentář. S mamkou jsme se udobřily ještě ten večer, brácha druhej den ani nevěděl, že jsme se pohádali a táta ten to rozdejchává. Vždycky když se hádá s bráchou, tak mu je to za hodinku jedno, ale když se hádá se mnou, tak to rozdejchává dýl. Nevím, asi mu příjdu jako osobnost a víc ho to ode mě mrzí. Dneska jsem zažila moc zajímavý den, o kterém nikdy nebudu moc vyprávět. Možná jednou ano a možná mě jednou pochopíte, možná se sem jednou konečně rozhodnu dát ty všechny články, co si píšu sama pro sebe. Ale já se prostě bojím něco víc prozradit, bojím se, abyste mě všichni pochopili, je mi jedno, když by přišel někdo nový a zkritizoval mě, ale Vás mám ráda a záleží mi na Vás a chtěla bych, abyste, až se jednou rozhodnu svěřit, tu přesto byli pro mě, tak jako já tu budu pro Vás, ať Vás napadne cokoliv sebešílenějšího :D Tak to bylo trochu citové a teď...si pojďme užívat zbytek prázdnin :)

Edit. 13.8. 10:09 - přidala jsem jednu anketu, je taky v článku, prosím, abyste na ni klikali pravdivě, pomůže mi v mém dalším rozhodování. Děkuji.

Je to jen názor, myšlenka...

11. srpna 2011 v 12:59 Každodenní povídání
Téma týdne..Návrat do reality...ne, nic takovýho psát rozhodně nebudu. Dneska jsem byla seřvaná od svého otce naprosto neprávem. Možná jsem to blbě podala, nebo jsem ho vychytla ve špatnou chvíli. Šlo o to, že jsem si, jak jsem se možná zmínila dělala řidičák. Oni mě do toho donutili. Já o to nestála. Po tom, co jsem dodělala řidičák mi táta slíbil auto. Mluvil o jednom, druhém, třetím...A furt nic. Minule začal o dalším, tak jsem na něj, že nemá cenu, aby mi o tom řikal, protože mě na něj vždycky naláká a pak nic. Naštval se. Fajn, řekla jsem jen svůj názor. Dneska přišel s tím, že to auto taky nic. Tak jsem na něj, že mi teda nemá nic slibovat, že tuhle kamarádka, co si dělala řidičák pozdějc než já, přišla s tím, že už jí rodiče koupili auto, kde že já mám to svoje, co mi tatínek sliboval. Vysmívala se mi. Tak jsem mu tu historku dneska řekla, jen tak, na pobavení a on mě sjel jak malýho parchanta, že to není jeho povinnost mi kupovat auto a že jestli okamžitě nevypadnu z kuchyně, že mi dá přes hubu, že se nezná. Tak jako nevím, jak blbě jsem to řekla. Vzhledem k tomu, že jsem dneska měla dobrou náladu, tak nechápu.. Nejdřív jsem se pohádala s mamkou, kvůli jejímu krému na ruce, protože se mě na něco zeptala a já jí řekla svůj názor, pak s bráchou, protože měl taky na mě dotaz a teď s otcem. To byl pořádný návrat do reality. Nevím, jestli se dneska tak blbě koukám, nebo je nějaký špatný počasí, ale jestli to takhle bude pokračovat, tak já taky vybuchnu. Tak ať po mně nikdo nic nechce a nikdo se mě na nic neptá, když jim tak strašně vadí to, že mluvím pravdu a řikám svůj názor. A teď jdu poslouchat písničky, protože jinak "se taky neznám".