Pokud máte alespoň kapku cti v těle a i pokud nemáte,
prosím a žádám Vás, abyste z mého blog nic nekopírovali,
především pak mou tvorbu a mé myšlenky.
Pokud chcete tak nutně použít některou z mých vět do svého článku,
prosím o uvedení mě jako autora. Děkuji Vám.



Únor 2012

Na novém panství

25. února 2012 v 18:24 Vlastní tvorba
Věková hranice : 15 let když porušíte vaše věc, ale já Vám to neradila :D já to sem prostě napsat musim, ze zásady :) jo a nekopírovat, u koho to najdu, toho nahlašuju bez milosti..

A když jsem se podívala hluboko do svého nitra, viděla jsem akorát bolest a zatracení, která mě pronásledovala celý život, ale především posledních pár měsíců. Byl večer. Dalo by se to spíše nazvat nocí. Dívala jsem se do zrcadla a ptala se sama sebe, kdo vlastně jsem? Všechno v bytě spalo. Jemně jsem pohladila své zvířecí miláčky a políbila milovanou štěněčí holčičku na hlavu. Vzala jsem si svou jedinou tašku a odešla. Nevěděla jsem kam, ale musela jsem pryč. Stejně mě tu nikdo nechtěl. Sám otec včera řekl, že to není můj byt a nemůžu si tu dělat co chci. Nakonec řekl, že by bylo nejlepší, abych se sbalila a vypadla. Tak co, můžou si třeba myslet, že jsem je poslechla. Ublížila bych si.Zničila bych se. Zabila bych se. Neměla jsem však dostatek odvahy a věděla jsem, že musím něco udělat. Nemůžu tu jen tak seděrt a tvářit se, že se vůbec nic nestalo. "Miluji Vás." napsala jsem na kus papíru a jemně zabouchla dveře. Světlo pouličních lamp se odráželo v mých slzách bolesti. Nic už nebude stejné. Všechno jsem pokazila. Kráčela jsem nocí a nevěděla jsem kam. Posadila jsem se u jednoho dubu do trávy a ustlala si z listí. Ležela jsem tam několik hodin, než jsem vysílením usnula.

Ještě ho neznám a už mě sere :D

25. února 2012 v 8:12 Každodenní povídání
Bratrovo vyjádření na mé rozhořčení ze včerejších emailů. A to si je ani nečetl, musela jsem vypadat velmi zajímavě :D To je tak, když někdo prostě zavadí o citlivé téma.. To by pak člověk vraždil, ikdyž ten dotyčný má docela pravdu..ale což. Člověk, aby se bál něco napsat, když jsem teď pod tou stálou kontrolou. V noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem co odepsat, přemýšlela jsem, jestli jsem udělala dobře. Nevím, jestli za to můžou ty ženské problémy jednou za měsíc a nebo jsem fakt tento týden náladová nějako moc. Chvíli se cítím moc dobře, protože, jak jsem včera napsala, jsem získala Naději a chvíli na nic, protože stále nevím, jestli jsem udělala dobře. I u psaí článků se zadrhávám, protože vlastně vůbec nevím co chci říct. Neumím si už ani utřídit myšlenky. tak takhle jsem zmatená. Kdyby nebylo mé budoucí kariéry, po které se chci dát, tak už bych se snad nechala někam zavřít, alespoň bych měla klid. Navíc ani nemůžu napsat to, co bych napsat chtěla, protože jsem zodpovědná nebo se o to alespoň snažím a je mi jasné, že případné děti, či chcete-li, mládež mladší 15 let, by mohli býti velmi zklamáni krutou realitou světa. Než na to zase zapomenu a myšlenkama se ztratím zase v jiné dáli, chtěla bych speciálně poděkovat Enaily a Rabe a samozřejmě všem nováčkům, kteří na blog přicházejí a zase odcházejí, ale těmto dvěma osůbkám patří můj největší dík, protože ony dvě sem chodí, komentují a hlavně a to je jedna z nejdůležitějších věcí, pořád je ještě baví číst ty moje bláboly :D což už nebaví někdy ani mě samou, ale píšu je, abych si to v hlavně srovnala, nebo se o to alespoň pokusila. Ikdyž za posledních pár dnů je toho víc, než co vůbec lidské oči můžou snést. Proto ten speciální dík. Ještě jednou se vám klaním dámy. A teď si jdu zase po svých...

Naděje

24. února 2012 v 20:47 Každodenní povídání
Věřím jemu, protože věřím jemu, ale proč vlastně věřím jemu? Protože mi pomohl, když jsem byla na dně? Protože se mě ujal a hledal všelijaká východiska a záchranné metody? Psali jsme si. Jeden email za druhým. Dokáže mě však zvládnout? Zvládnout vlče? Nebo už vlčici? Stávám se vlčicí. Stávám se motýlem. Ale kdy se opravdu stanu vlčicí? Kdy se opravdu stanu motýlem? Kdy se z malého káčátka stane velká a silná labuť? Já nevím. Bolest zase na chvíli zastínila touha a očekávání dnů budoucích. Ale co když se mýlím? Co když je to zase chyba? Chyba, která mě hodí ještě do větší díry, než ve které jsem? Může být vůbec ještě hůř nebo už jsem si sáhla na samé dno? Myslím si, že on tě ještě nezlomil. Doufám v to. Ale co když se prostě pleteš můj milý zachránče? Co když už jsem zlomená? Dokáže mě pak tedy vůbec něco zachránit? Je mi lépe. Alespoň na tu malou drobnou chviličku, na tu půl dne se cítím, jak kdybych získala naději. A pokud má člověšk naději...jen malou drobnou naději...tak už v tu chvíli může jít dál a žít. Roztáhnout křídla a vzlétnout. Jakmile zmizí naděje, smrt už je jen formalita. Ale já tu naději mám a ikdyby se mnou měla být zase jen pár dnů, chci ji polapit a vychutnat si ji plnými doušky, protože už jen pouhou nadějí opět cítím, že žiju. A už jen za ni děkuji. Jen mě teď prosím nepotop...

Ztrácím se?

24. února 2012 v 16:54 Každodenní povídání
Napsala jsem mu. Člověku, kterej by mi prej mohl pomoc. Taková hloupost. Nebude o mě chtít ani zavadit prstem, natož aby mi pomohl. Ty hlody, co jsem vyžbleptla do toho emailu. Zajímalo by mě jaký je. Chtěla bych se s ním potkat. Nedělám si naděje, ale z napětí a vzrušení, že o něm vlastně nic nevím, nemůžu spát. Nikdo mi o něm moc nechce říct a kdo by řekl, ten neví. Ti co ví, řikají jen, jak je to fajn človíček. Fajn človíček. Je to stejně jedno. Stejně je to zabitý. Já chci k NĚMU. Ano...k němu, o kom tu básním už strašně dlouho. K tomu, kdo mě vyměnil. K tomu, kdo mě využil. K tomu, kdo mě zneuctil a pošpinil. Prej se tomu říká Stockholmský syndrom. Je to možný, já neřikám, že ne. Přátelský objetí nepomáhá. Ani slzy už mi nespadají na polštář. Jen jsem se zamotala a chodím pořád v kruhu, ze kterého nemůžu ven a ruce, které mi jen tak někdo podává, odmítám. Já potřebuju jeho...Nebo jeho lepšího dvojníka. Nemám sílu už hledat. Pokud to není ten, komu jsem se odvážila napsat, tak pak už nevím. Ztrácím se. Ale co když je ještě lepší? Co když je to ten na koho čekám a koho hledám? Koho potřebuji, abych se mohla odrazit a zase normálně žít? Studovat. Milovat. Tančit. Zpívat. Běhat. Cítím, jak se ve mně něco probouzí, ale bojím se dalšího pádu.

Nedokážu žít

23. února 2012 v 21:14 Každodenní povídání
Dívám se na fotky, které si fotil v tvém malém bytečku. Vzpomínám na kalamitu, kterou jsem způsobila drknutím do jednoho z tvých překrásných kaktusů a vzpomínám si na to, jak se mi zastavilo srdce, když jsem si pomyslela, že to možná nevydrží. A ty jsi se jen usmál a řekl "No a co? To není žádná pohroma." Dívám se na podlahu, koberec, obrazy. Vzpomínám si, jak jsem usínala a vždycky se dívala ten obraz. Byl zvláštní, byla jsem dole a zároveň nahoře. Úžasné kouzlo. Vzpomínám si, jak jsem se dívala na televizi a ležela u tebe v posteli. Vzpomínám na dary, které si mi koupil a představuji si, jak si jich teď užívá jiná. Jak nosí to, co bych měla nosit já. Jak si dává věci tam, kam jsem si je dávala já. Jak leží schoulená ve tvé náruči a je šťastná, tak jako jsem byla já. Nedokážu žít. Myslela jsem, že ano. Prožila jsem před 14 dny rozchod se svým přítelem. Je mi to jedno. Zabolelo to, ale nebolí to tolik jako myšlenka na to, že jsi někde s ní. Ublížil si mi. Psychicky si mě vydeptal. Dostala jsem se na naprosté dno. Ale vytvořil si ve mně závislost na tobě. Závislost na tvých rozhodnutích. Závislost na tvém slově. Na tvém doteku, pohlazení. Celou dobu si pracoval na tom, abych byla na samém dně a potřebovala tě. Celou dobu si to chtěl a já postupně začínala dělat to co si chtěl. Začínala jsem tě potřebovat. A když jsem tě potřebovala nejvíc, řekl si "Čau." jako bych pro tebe nic neznamenala. Dostal si, co si chtěl. Tak jako od těch předchozích, že? Od těch na psychiatrických léčebnách? Od té, která po rozchodu s tebou utekla, prodala byt, přestala se scházet s lidmi z party. Zrušila všechny možné kontakty a nikdo o ní už neslyšel. Kde asi je? Dopadla snad hůře než ony v psychiatrikých léčebnách? Je někde a snaží se s tím vyrovnat? Deprivant. Kamarádka to řekla dobře. Skutečně jsi to ty. Ale, co mají potom ty trosky, které od tebe odcházejí dělat? Kam mají jít? Jak mají žít?? Závislé na tvých rozhodnutích. Jako otroci. Jsou od narození otroci. A pak najednou je jim udělena svoboda. Co s ní mají dělat? Neznají to a neví co si mají počít a jsou na tom hůře, než když byli otroci. Proto přilezou po čtyřech ke svému Pánovi a prosí ho, aby se mohli vrátit. Chci se taky vrátit. Prostě nevím jak mám žít. Nevím co mám dělat. Stala jsem se taky takovou otrokyní a nevím co si teď počít se svobodou. Nedokážu milovat, protože miluju tebe. Nedokážu myslet, protože ty si mé vedení. Nedokážu dělat nic, protože ty si mi řikal, co mám dělat. Tak co mám teď bez tebe dělat, když nic neumím??

Krásný však to byl sen...

22. února 2012 v 19:55 Každodenní povídání
A když se v noci zdál ten sen,
příznivý vítr mi byl nakloněn.
Stál tam a díval se mi do oken,
zatímco já cítila svěží letní den.
Pak náhle, zjevil se mi za zády,
otočil mě a políbil
a ačkoliv sen tento krátký byl,
mé myšlenky v něm zůstaly.
Viděla jsem ho před očima,
tak jako krásný letní den,
pomstít té děvce jsem se chtěla
a to nebyl jen sen.
I kdybych všechno ztratit měla,
já pomstím se v ten den.
Ať si jen zkusí děvka hloupá,
přijít v ten samý okamžik
a já těším se, až uslyším její křik.
Za to, že spí v mojí posteli,
za to, že se chlubí mým Pánem.
Já pomstím se,
s ní bude ámen.

Jako motýl...

16. února 2012 v 16:46 Každodenní povídání
Když procházím se dnem,
tak slunce svítí jen.
Stojím a dívám se v něj,
a na tebe myslím každý den.
Už chybí krůček jediný,
a já skončím život nevinný.
Na tebe myslím každý den
řikám si, byl to jen sen?
Chce se mi brečet neboť vím,
že už tě nikdy nespatřím.
Jsme snad tak zlá,
tak bolest špatnou mám ve tváři?
Či já husa pitomá,
doplatila na stáří?
Proč já bolest snáším zlou?
Byla jsem snad tak propradnou?
Nezasloužím si žít jako vy?
Je snad můj život prašivý?
Už ani básnit neumím,
a přitom dávno, však já vím,
psala jsem kolem třetí hodiny,
básničky tobě jediný.
Bolest je veliká
a mé srdce pouze vzlyká.
Proč? Proč právě já?
Kdopak odpověď zná?
Jako motýl nevinný,
ty odešel si po chvíli.
A já teď skončím život svůj,
prosím počkej, buď jen můj.


Proč?

1. února 2012 v 19:26 Zaujalo mě
Proč? Proč? Proč? a tomu podobné :)