Pokud máte alespoň kapku cti v těle a i pokud nemáte,
prosím a žádám Vás, abyste z mého blog nic nekopírovali,
především pak mou tvorbu a mé myšlenky.
Pokud chcete tak nutně použít některou z mých vět do svého článku,
prosím o uvedení mě jako autora. Děkuji Vám.



Na novém panství

25. února 2012 v 18:24 |  Vlastní tvorba
Věková hranice : 15 let když porušíte vaše věc, ale já Vám to neradila :D já to sem prostě napsat musim, ze zásady :) jo a nekopírovat, u koho to najdu, toho nahlašuju bez milosti..

A když jsem se podívala hluboko do svého nitra, viděla jsem akorát bolest a zatracení, která mě pronásledovala celý život, ale především posledních pár měsíců. Byl večer. Dalo by se to spíše nazvat nocí. Dívala jsem se do zrcadla a ptala se sama sebe, kdo vlastně jsem? Všechno v bytě spalo. Jemně jsem pohladila své zvířecí miláčky a políbila milovanou štěněčí holčičku na hlavu. Vzala jsem si svou jedinou tašku a odešla. Nevěděla jsem kam, ale musela jsem pryč. Stejně mě tu nikdo nechtěl. Sám otec včera řekl, že to není můj byt a nemůžu si tu dělat co chci. Nakonec řekl, že by bylo nejlepší, abych se sbalila a vypadla. Tak co, můžou si třeba myslet, že jsem je poslechla. Ublížila bych si.Zničila bych se. Zabila bych se. Neměla jsem však dostatek odvahy a věděla jsem, že musím něco udělat. Nemůžu tu jen tak seděrt a tvářit se, že se vůbec nic nestalo. "Miluji Vás." napsala jsem na kus papíru a jemně zabouchla dveře. Světlo pouličních lamp se odráželo v mých slzách bolesti. Nic už nebude stejné. Všechno jsem pokazila. Kráčela jsem nocí a nevěděla jsem kam. Posadila jsem se u jednoho dubu do trávy a ustlala si z listí. Ležela jsem tam několik hodin, než jsem vysílením usnula.

Druhý den jsem si prohlížela svůj diář s adresami. Za nikým nemůžu jít. Kam se tedy mám vydat? Kráčela jsem podél kolejí neznámo kam a přesvědčovala sama sebe skočit pod jedoucí vlak, který se kvapem blížil. Mé trápení by bylo rpyč. Stejně sama nedokážu žít. Tolik mi chybí. Tolik chci k němu. Vysmál by se mi. Vyhodil by mě. Kdybych tomu nevěřila, už bych to udělala. Rozeběhla bych se k němu a klekla na kolena. Brečela bych. Prosila. Dala bych mu cokoliv. Dala bych mu sebe. Příjemné mrazení mi najednou proběhlo po zádech. Rychle jsem se otočila a spatřila v dáli tmavou zahalenou postavu schovávající se za stromem. Rozeběhla jsem se k ní. "Promiňte.." řekla jsem tak tichounce, že to ani skoro slyšet nebylo. Otočil se na mě a teprve v tu chvíli jsem si všimla, že je to vysoký, pohledný, ale zároveň starší muž. "Ano?" odvětil mi a podíval se na mě. Netušila jsem, zda-li s lítostí a soucítěním nebo úsměvně a skoro s pohrdáním. "Omlouvám se, spletla jsem si vás." vykoktala jsem opět skoro neslyšitelně. Ano, tak takhle se dokázala vyjadřovat osoba natolik uzeměná. Nevážila jsem si sama sebe a ani mé věty mi nedávaly smysl v hlavě, natož aby pak dávaly smysl někomu jinému. Otočila jsem se, popadla tašku a zamířila zase jinudy. "Počkej." zastavil mě poměrně silný mužský hlas. Byl to ten staříček, za kterýho jsem ho před chviličkou měla. Sundal si brýle a pohlédl na mě. "Kam máš na mířeno?" usmál se. Podívala jsem se na něj. V hlavě mi vyhrklo několik možností odpovědí. Až jsem nakonec tiše, spíše pro sebe řekla "Pod vlak." Pokračoval poměrně pomalu ke mně a já stála jako kamenná. Nemohla jsem se pohnout. Jako bych byla přibitá do země. Když už byl skoro u mě, rozhodla jsem se pokračovat v cestě. Otočila jsem se, ale něco mě zadrželo. Chytil mě za loket. "Počkej!" řekl trochu tvrději a přistoupil ke mně zezadu. Zlehka nasál můj parfém, který stejně ztrácel smysl, jako celý tento rozhovor, protože já už jsem se prostě rozhodla. Přejel mi přes záda a ve mně zamrazilo. Jako by se mě dotkl on. Nemohlo to být možné. Vzal mi mou tašku, otočil se a odcházel. "P..pp...počkejte." vykoktala jsem a rozeběhla se za ním. Šla jsem asi krok za ním u jeho levé ruky tak, jak jsem byla zvyklá. Celou cestu neřekl ani slovo. Cítila jsem jakési napětí. Sice jsem si stejně chtěla ublížit, ale nemohla jsem dopustit, aby nějaký cizí muž měl moje věci, ne? Zastavil se před bíle natřeným domem a otevíral branku. Nechal ji otevenou a pokračoval k hlavním dveřím od tomu. Stála jsem před brankou a přemýšlela jsem, co mám dělat. Jestli se mám zabít sama, nbo mě má zabít on, tak to už je celkem jedno, řekla jsem si tichounce a vešla dovnitř. Zula jsem si boty přede dveřmi a vešla dovnitř. Hodiny ukazovaly půl 6 večer. "Halo?" řekla jsem polohlasně do prázdného domu. "Tady jsem. Pojď sem." ozvalo se kdesi z horního patra. Vyšla jsem rozverzané schody a šla přímo za nosem. Nebo spíše za hlasem. Světlo prudce svítilo do očí a musela jsem si je trochu skrývat. Z přízemní tmy to byla trochu rychlá změna. Stál u dveří do nějakého pokoje. Svou tašku jsem nikde neviděla. "Svlékni se!" řekl mile, ale jasně a zřetelně. Byla jsem v jeho domě. Chce mě znásilnit? Vyděsila jsem se. Vzpomínky se na chvíli zase vrátily. On mě taky znásilnil, když byl opilý. Roztřásla jsem se. "Neublížím ti. Udělej co jsem řekl." řekl při mém vyděšeném pohledu. Svlékla jsem se do naha a cítila jsem obrovský stud. Položila jsem věci na zem vedle sebe a dívala se na něj. "Klekni." poručil. "Já se bojím. Prosím přestaňte." vzlykla jsem. "Slíbil jsem, že ti neublížím. Klekni." zopakoval. Klekla jsem si před něj a třásla se strachy. Najednou jsem uviděla obrovský nůž v jeho pravé ruce. Levou rukou mě chytl za mé dlouhé vlasy a pravou rukou s nimi udělal krátký proces. Ostříhal mě na krátko. Ledové ostří mě zamrazilo, když mi lehce projelo kolem krku. Myslela jsem, že jsem mrtvá. Třásla jsem se strachy a dívala se na své dlouhé vlnité vlasy v jeho ruce. "Zůstaň." poručil a odešel. Neodvážila jsem se ani hnout. Věděla jsem, co dokázal on a ani jsem si neodhadovala myslet, čeho by byl schopný on. Za chvíli se vrátil a v ruce držel obojek. Přistoupil ke mně blíž a obepnul mi jím celý můj krk. "Sluší ti." řekl spíše pro sebe a usmál se. "A teď halou na kutě. Zbytek doděláme zítra. Ještě sice není tak pozdě, ale jestli si celou noc nespala, budeš určitě rozespalá. A nechci slyšet žádné námitky." usmál se a popostrčil mě do pokoje. Doplazila jsem se tam kolem něj a rozhlížela se. Světlo osvítilo celý pokoj, pokud by se tomu pokoj vůbec dalo řikat. Byl to spíše pokojíček. Taková malá komůrka velikosti šatny. Byly tu dvě misky, psí pelech, krabice s hračkami, ale také tu byly knihy, tužky a papíry. Na zdi visel nádherný obraz mladé ukřižované ženy. Nechápala jsem tohle spojení. Pochopila jsem, co je mým úkolem. Vzal si mě k sobě, abych byla jeho malým zvířátkem. Knihy a papíry byly zřejmě jen jako spestření pro mě než pro něj. Na pelechu se válela deka červené barvy. Nahoře u zdi bylo malé okno, kterým by se neprotáhlo ani štěně. Tahle myšlenka mě pobavila. "Lehni. Zítra si pro tebe příjdu. Dobrou noc Pupo." řekl, zhasnoul a zavřel dveře. Slyšela jsem cvaknutí klíčem. Nahá, v psím pelechu a ještě zamčená. Poslepu jsem nachmatala malou lampičku a rozsvítila. Byla tak akorát na čtení. Žaludek se mi hlady převaloval sem a tam. Podívala jsem se do misky. Byly tam nadrobené dvě housky. Pustila jsem se do nich s takovou vervou, jako by se snad měl objevit můj zachránce a vzít mi je. Zachránce...probliklo mi hlavou. Zachránce. Je to svým způsobem zachránce, protože bez něj bych už asi nežila. Ale proč.... měla jsem víc otázek než odpovědí. Housky už jsem měla dávno v sobě a žaludek stále neměl dost. Chtěla jsem začít křičet, bouchat do dveří, ale bála jsem se a zároveň jsem si řikala, že bych měla být vděčná. Zvedla jsem misku s vodou a ucítila příchuť maliny. Mňam. Alespoň, že to není obyčejná voda. Ulehla jsem do měkkého velikého pelechu, přikryla se a tvrdě usnula. Další den mě vzbudilo drobný sluneční svit přicházející z okna. Zvedla jsem se a protřepala hlavou, tak jak jsem to dělala vždy, aby mi mé dlouhé vlasy zmizely z očí. Najednou jsem si uvědomila kde jsem. Rozhlížela jsem se kolem a uviděla misku plnou jídla. Přiblížila jsem se k ní a uviděla, zřejmě nadrobenou bábovku nebo nějakou podobnou buchtu. Nezmohla jsem se na dlouhé zkoumání a zhltla jsem to tak rychle, až jsem si tichounce říhla. V misce byl čaj. Už studený. Kdo ví, jak dlouho to tady je. Moment. On mě viděl nahou a možná si mě dokonce prohlížel! Místo hrozivého zamrazení jsem však měla velmi příjemný pocit. Po asi čtyřiceti minutách seotevřely dveře a v nich stál ten Pán, který mě včera zachránil. "Ahoj vlče. Ahoj Pupo." díval se na mě s úsměvem. "Chutnalo? Sám jsem pekl." "Děkuju Pane." řekla jsem tiše. "Já jsem Martin." "Ano Pane." Usmál se znovu, jak by ho pobavilo, že jsem jeho jméno vůbec nevzala na vědomí. "Umyjeme ty špinavé vlasy a vykoupeme tě ano? Pojď, postav se, a´t si tě můžu prohlédnout." Stoupla jsem si a párkrát se otočila. Šla jsem za ním jako poslušný pejsek, jako otrokyňka, jako věrný sluha či jako ocásek? Vykoupal mě, vydrhnul mi vlasy a oholil všude, kde jen to šlo. Připadala jsem si najednou velice dobře, že jsem na něj narazila. Než mi provedl veškerou základní hygienu a pořádně mě vydrbal, byl už pomalu čas k obědu. "Pojď. Můžeš po dvou, nebudu tě nutit si dřít kolena." Kráčela jsem za ním a studená podlaha do chodidel docela mrazila. "Promiň, zatopim. Počkáš tady dobře?" nebyl to rozkaz, spíše otázka. Pokračoval dolů do sklepa a já se postupně připlížila ke dveřím. Taška i s mým oblečením stála u nich a dveře byly otevřené. Byla to perfektní příležitost. Už už jsem brala za kliku a chystala se vrhnout na scvé věci, když tu jsem se zarazila. Nebýt jeho, zřejmě bych umřela hlady. Nebýt jeho, zřejmě bych se zabila. Zůstanu tady. Prozatím. Položila jsem věci a vrátila se zpátky na místo, kde mě zanechal. Když se vrátil, první jeho pohled okamžitě směřoval na dveře a věci u nich. Okamžitě jsem si zamilovala jeho úsměv. Usmíval se vždy, když mě chtěl pochválit. "Za chvíli tu bude teplo. Následuj mě." a já šla kousek za ním. Posadil se do křesla z tmavé kůže a já spatřila vedle křesla jakýsi polštářek. Posadila jsem se k němu na zem. Zapnul televizi. "Umíš vařit?" "Ano Pane." "to je dobře, ale dnes to zjišťovat nebudeme. Dones mi noviny, jsou na stole. Je tam i telefon, vezmi ho s sebou a potom zapal trochu v krbu." řekl, pohladil mě po vlasech a ukázal do kuchyně. Vstala jsem a udělala vše tak jak přikázal. "Dones tu tašku i s tvým oblečením. Je u dveří." znovu přikázal a já znovu udělala tak jak řekl. V krbu to pěkně praskalo a já cítila, že se chystá něco, co se mi zřejmě nebudu uplně líbit. "Obědnal jsem nám něco k obědu. Doufám, že ti to bude chutnat a nebudeš mít nic proti. Ach, ty věci. Dobře, otevři tašku." dlouze se díval dovnitř a poté si přisunul křeslo ke krbu a hodil mé nejmilejší džíny do pekelných plamenů. "Néé!" zakřičela jsem na něj. Podíval se na mě s tázavým pohledem. Zmlkla jsem a rozbrečela se. Chytil mě za ruku a dovedl ke krbu. "Šššš...to bude dobré. Musíme se zbavit těch zlých vzpomínek. Dokážeme to spolu ano? Chceš?" a já vhodila své tričko do plamenů. Postupně tam skončily všechny mé věci, až na jedinou. JEHO fotku. "To je on, ten, kvůli kterému si chtěla skončit se svým životem?" Přikývla jsem a zesmutněla. Myslela jsem, že se rozbrečím, tolik se mi po něm stýskalo. "Tohle musíš dokázat ty sama." a podal mi fotku do dlaní a já ji tam hodila. Viděla jsem, jak se jeho tvář kroutí a jak postupně mizí. "Bude dobře. Slibuju ti to Pupo." pohladil mě a protože zvonek zazvonil, donesl nám večeři. Kuřecí kousky a cosi zeleného, co se tvářilo jako salát mi nasypal do misky do mého pokoje. Ukázal dovnitř a já tam poslušně zalezla. Zamknul dveře a pak už slyšel jen můj bolestivý bláč. Nemohla jsem ani jíst. Chtěla jsem se prokousat cihlami, rozrazit dveře, rozbít okno a chtěla jsem se rozeběhnout k tomu, kdo mě nechtěl. Oběd jsem snědla až k večeři. Ten den přišel akorát jednou, když jsem potřebovala vykonat svou potřebu. Jinak mě nechal zamčenou a ponořenou ve svých myšlenkách. Psala jsem si myšlenky na papír, abych si je utřídila a připadala jsem si, že čím víc to píšu, tím víc začínám žít. Čím víc píšu o tom, co se mi stalo, tím víc cítím, že se měním. Den za dnem plynul. Nechal si mě a připravoval mě na velký den, kdy mě vypustí do světa. V den, kdy zemře, kdy se ztratí či v den, kdy dospěji. Jídlo, čtení knih, spaní v pelechu, ležení u jeho nohou, společné hraní šachů, umývání nádobí, občasný aport, který bavil jak mě tak i jeho a mnohé další. Pomohl mi v mém vývoji a já se stala jeho nedílnou součástí. Pomohl mi vyrůst a dospět a když se na to teď podívám zpětně, tak jsem ráda, že mě tenkrát nenechal odejít a nenechal na pospas mému osudu.

Speciální poděkování :
Děkuji Všem, kteří věnovali tomuto příběhu pozornost a kteří, ačkoliv jen v metaforách možná pochopili, co jsem chtěla říct. Dále děkuji těm, kteří mě podporují a kteří mi pomáhají jít dál a žít. A především děkuji jednomu známému, který mě seznámil s dosud neznámým. A tím bych dnešní poděkování zakončila, protože vzhledem k tomu, že někdy nejsem schopná se ani omlouvat, natož pak děkovat bylo citových výlevů až příliš :) Nazdar :D
 


Komentáře

1 Enaily Enaily | Web | 25. února 2012 v 23:30 | Reagovat

Bolo to krásne... konečne niečo čo neskončilo zle a bolo z toho cítiť aspoň aký-taký optimizmus :)
ale nepochopila som čo si chcela povedať, no to nič :D dnes už som mozog vypla, to preto...

2 Sofie Sofie | Web | 26. února 2012 v 8:41 | Reagovat

[1]: Mno, víš Enaily...původně jsem ji stejně chtěla nechat zabít... ale tak co, vyjímečně jsem napsala nějaký šťastný konec :) :D Někdy ani já sama nechápu co jsem chtěla říct, to nic :D

3 Rabe Rabe | Web | 26. února 2012 v 14:30 | Reagovat

to bylo drsné, já nevím ale asi bych utekla je to strašný pocit cítit něco takového, na jednu stranu jsem docela ráda že jsem si proti podobným situacím kolem sebe vystavěla neprostupnou zeď, na druhou je s tím problém v každodením životě

4 Atze Atze | 4. března 2012 v 16:37 | Reagovat

Působilo to na mě chvílemi bizarně a chvílemi trochu pateticky. Neber to prosím jako kritiku, naopak, jistým způsobem se mi to líbí. Jenom je to..zvláštní?
Nedokážu si představit sebe samu v takový situaci. Prakticky ani nemůžu, protože skoro ve všech těch základních rozhodnutích, který 'Pupa' udělala, bych volila jinou cestu.
Příběh mě zaujal hlavně svojí tématikou - fascinují mě vztahy, kde jsou nadřízená a podřízená role tak pevně vyhrazený.
Takže ti děkuji za příjemný rozptýlení, je to rozhodně zajímavý.:)

5 Azy Azy | E-mail | Web | 25. března 2012 v 14:32 | Reagovat

Přestože nerada čtu dlouhé texty, aniž bych věděla, o čem mají být, přečetla jsem prvních pár vět. A pak už jsem nemohla odtrhnout oči! :D je to perfektní a originální. Líbí se mi ten podtext, který jsem SNAD pochopila správně. Ty už žádná poděkování nepiš. Já děkuji.

6 Kukí Kukí | Web | 10. května 2012 v 23:02 | Reagovat

Wow...tak tohle mě hodně chytlo...fakt perfektně napsaný ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama