Pokud máte alespoň kapku cti v těle a i pokud nemáte,
prosím a žádám Vás, abyste z mého blog nic nekopírovali,
především pak mou tvorbu a mé myšlenky.
Pokud chcete tak nutně použít některou z mých vět do svého článku,
prosím o uvedení mě jako autora. Děkuji Vám.



Březen 2012

Vzpomínky z jednoho pátečního večera

22. března 2012 v 12:53 Každodenní povídání
• Najednou, uprostřed věty se mi zatajil dech. Vyprávění se na moment zastavilo a mně se vybavila jedna z dalších vzpomínek z mého polospánku. Ucítila jsem dotek jeho rtu na mých a vzpomínka se obnovila. Vzpomněla jsem si na své bránění se a na vzrušení, jaké jsem cítila. Tělem mi projelo příjemné mrazení a já se dotýkala jeho těla a zavřela oči, abych se poddala opojným smyslům. Na chvíli se zastavil čas a já se vrátila k páteční noci. Některé myšlenky se vybavovaly hůře, neboť spánek dělal své, ale jakmile přišly zpět, celou mě naplnily.

• V tu chvíli, v ten moment, nezáleží na tom, jestli je mladý, starý, hezký či ošklivý. Jakmile jsem zavřela oči, stala jsem se sobeckou, soustředila jsem se jen na sebe a na to, jaký prožitek z toho mám já. To pro mě v tu chvíli bylo nejdůležitější.

• Stály tam a hovor utichl. Ve vzduchu bylo cítit napětí a vzrušení. Nechápala jsem, co to způsobilo. Nakláněly se v objetí jako věrné přítelkyně a i jejich strach z pádu se brzy utišil. Pakliže by tam byl kluk s holkou, řekla bych, že to zamilovaný pár. Takhle bylo cítit přátelství a magická chvíle, která na chvíli všem zatajila dech a vyčistila hlavu.

Doufám, že se nikdy nesplní to, co mělo býti jen vymyšlené..

12. března 2012 v 13:33 Každodenní povídání
Za mého dětství nebyly mobilní telefony a playstationy, které se tou dobou vyskytovaly, by se jimi ani nedaly nazývat. Byly to spíše krabice, do které se daly o trochu menší krabice, celé se to zastrkalo do televize a teprve potom to bylo schopné hrát. Já sama na to nepamatuji. Jezdila jsem se svojí nejmilejší koloběžkou s pokémonem Eevee mimochodem i na jméno tohodle pokémona jsem musela použít google , trávila jsem čas venku s přáteli a se svými hodinkami s fialovým králíčkem jsem si přesně stopovala, kdy už se zase budu muset navrátit domů. Obvyklé u mě bylo, vracet se domů zásadně pozdě alepsoň o 10 min, zacož by mě hlavně a především moje maminka nejradši roztrhala. Vzpomínám si, když jsem se jednou vrátila domů až o hodinu a půl dýl a moje mamka mě hledala po celém sídlišti. Jo, to byl tenkrát rachot. Člověk si ani neuvědomí, kolik tenkrát bylo pedofilů a kolik jich je dnes. Číslo se mnohonásobně zvětšilo, protože je nová doba, roste kriminalita. Ráda cestuju po republice, ale jak si to má člověk řádně užít, když si furt musí hlídat, aby byl doma za světla? Ne, že by mě rodiče nějako omezovali, to skutečně ne, ale cesta z nádraží domů je daleká a mnoho mnoho žen již na té cestě bylo okradeno, zmláceno či znásilněno. Nedávno se tam dokonce našla mrtvola avšak nikdo neví, jestli si ten kluk vrazil kudlu do břicha sám nebo mu někdo pomohl a od té doby se bojím snad ještě víc. Před třemi lety dokonce, když má kamarádka šla na nádraží, aby jela do školy, ji přepadl nějaký muž, držel ji za krk, přitlačil ji ke zdi a začal se svlékat. Možná byl opilý, zfetovaný a nebo je jen má kamarádka natolik šikovná, ale ze spárů se mu nakonec vyrvala. Je mi 19 let a mám strach chodit v noci sama po ulicích. Když jsem minulý týden strávila v Praze a nepamatovala jsem si, kudy se dostanu od kamarádky, prosila jsem jí, aby mě doprovodila a vždycky, upozorňuju, že vždycky, než mi napsala smsku, že je doma, jsem si představovala nejhrůznější scénáře a to je jí prosím okolo 30 let. Kriminalita vzrostla a člověk, aby se bál vůbec vyjít na ulici. Doufám, že se nikdy nesplní to, co mělo býti navždy jen vymyšlené... Budoucnost

Rozpoutala jsem válku

10. března 2012 v 8:00 Každodenní povídání
Konečně po tolika měsících o tom dokážu s někým mluvit a vybouchne z toho válka. Řekla jsem část svého příběhu jedné holčině z Brna, která strhla ostatní lidi z Brna a společně se do něj začali pouštět. Ano, lidé, kteří by mohli dokázat mou pravdu jsou buď mrtví, na psychiatrii nebo se bojí, tak jako jedna holčina, která se mi včera rozhodla pomoc a vyprávět příběh svůj a pak ho nakonec smazala a s brekem utekla. Je to tvrzení proti tvrzení, a protože se ho většina jeho předchozích bojí, nemám šanci jak dokázat, že právě já mám pravdu. Člověk by řekl, že to ti Pražáci alespoň tuší, ale asi ne. Ti co něco vědí raději mlčí a dívají se na to z bezpečí svého úkrytu a ti co vědí a jdou se za mě prát, tak těch je málo. Mnozí nevědí a tak se ptají, ale protože jim to příjde neskutečně, neboť on vypadá na první pohled jako sympatický muž a nikdo neví, co dělá v soukromí, tak se nakonec rozhodnou jít proti mě a tvrdí, že vyprávím bludy. Já a bludy? Tak já po třech měsících o tom dokážu mluvit, navíc jsem té holčině neřekla "Běž a všude to řekni." navíc znáte drby, já to podám tak, další to zveličí, aby to vypadalo onak... Ikdyž, dá se to vůbec ještě zveličit? Myslím si, že to je hrozné až až. A jeho nová, dobře zpracovaná, tak jako jsem byla já, se ho pochjopitelně zastává a nazývá mě nickou a sviňkou neboť si ho přece musí chránit a bojovat za něj, protože ji to nařídit a nebo je také možné, že se k ní chová lépe a jinak, ona totiž vypadá přesně tak, jak mě celou dobu chtěl mít. Odpusťte mi ten výraz, ale jako zmalovaná kurva. Včera jsem zrovna řešila s kamarádkou, jestli je hezká či není a ona mi řekla, že hezká není, jen na to má peníze. Ano, mít tak bohaté zázemí u svých rodičů, možná bych se také oblékala jinak, ikdyž takhle? Myslím si, že k tomu by mě nikdo nepřesvědčil. Včera jsem kvůli tomu ztratila člověka, jenž jsem považovala za kamarádku a ona ještě řekne, že vyprávím bludy. Každopádně celé to divadlo o tom kdo s koho mi připadá celkem směšné, protože jak jsem řekla, lidé, co by mohli dokázat mou pravdu se skrývají ve svých norách. Že Pane neznámý?? A pak se do toho začnou míchat lidé, kteří jsou pouze jeho a nic o tom neví, nebo lidé, kteří mi prostě nevěří. Nemám vůbec představu jak tohle skončí a jak se to vyřeší, protože to vyřešit nelze. Vlastně lze, ale o tom už jsem mluvila. Kdyby se ho alespoň ta holčina, co by mi mohlas pomoc tolik nebála, měla bych nějakou šanci. Možná bych se měla taky bát? Ale proč bych měla? Jednou by na mě znovu šáhnul a tentokrát bych už zavolala policii. Měla jsem to řešit už dávno. Tenkrát. ale bála jsem se. Tak jako teď ona. Přestala chodit mezi ně, přestala vycházet ven. Sedí doma, brečí a bojí se jak malé ptáče. Ale už jen to je špatně ne? Nebo si to snad také vymyslela a nebo jsem jí dokonce navedla? Když jsme se předtím ani neznaly? Ha??

Nevím! Slyšíš?? Pomoz mi!!

8. března 2012 v 20:19 Každodenní povídání
Je mi jasné, že nikdo nečetl ani předchozí článek, ale snad ho možná četl Pan Neznámý. Stejně musím psát. Jinak se zblázním. Do teď si vzpomínám, když jsem tam poprvé přišla bez něj. Všichni se na mě dívali. V některých koutcích jsem dokonce slyšela "Pšt, to je ona." a já tam kráčela hrdě a šťastně. Přetvařovat jsem se uměla vždycky. Ne, vždycky ne. Vlastně to začlo až, když jsem se potřebovala přetvařovat kvůli bolesti. Usmívej se, ikdyž si smutný, protože nikdy nevíš, kdo se může zamilovat do tvého úsměvu. Já jsem se usmívala, abych všem dokázala, že nepotřebuji jejich lítost. Že nepotřebuji jejich soucit. Nenáviděla jsem je v tu chvíli tak, jak jsem je jen nenávidět mohla. Všichni to věděli, co je zač a nikdo mě nevaroval. Mnoho z nich se pak vymlouvalo, že bych si stejně nedala říct. Ano, moji drazí přátelé! Po tom, co jsem se s ním sešla poprvé, podruhé a potřetí jsem do toho tak vlítla, že pak by mě nezachránil ani nejdokonalejší muž světa. Ale všichni jste viděli, jak se ke mně měl. Všichni! I můj milý Pan Známý! A nikdo jste s tím nic neudělal! Mnoho z Vás pak řeklo, že jsem si nabila hubu a budu už opatrnější! Ale nemyslíte si, že bez takové životní zkušenosti bych se obešla? Nemyslíte si, že chyb ještě udělám tolik, že kdybyste mě trochu podrželi. Kdybych já kráva pitomá tam v ten čtvrtek nešla. Všechno, ale uplně všechno mohlo dopadnout uplně jinak. Zahrabala jsem fotky. Schovala NÁŠ SEN. To byl ten důvod, proč jsem to udělala. Snila jsem o něčem a nedokázala to dát do slov. Nedokázala z toho vytvořit příběh. A on mi dal svůj a řekl "Čti." a já četla. Hltala jsem každé slovo jako malé dítě a nevěřila. On sepsal vše, co jsem si přála. Sepsal každou myšlenku, každý cit. Vše to, co jsem chtěla už od svých 17tin. On to dal do slov, příběhu, pointy. Ale nedokončil to. A já už se nikdy nedozvím, jak to skončilo. Nedokážu si sama pomoc. Cítím, že je něco špatně, ale zároveň cítím horoucí lásku, která mě k němu táhne. Psí oddanost a poslušnost, která mě nepustí a přes kterou se nedokážu dostat, abych mohla jít dál. Proč si mi dal svobodu??? Proč?? Já nevím jak bez tebe žít. Nenávidím tě a přitom tě miluju! Jak si mi mohl dát něco, co si mi potom vzal? Jak si ze mě mohl udělat takovou nulu a pak mě jen tak pohodit? Já tě nenávidím!!! Slyšíš tu bolest??? Slyšíš ji?? Nenávidím tě a miluji! Co mám bez tebe dělat? Jak mám žít? Běž pryč z mé hlavy a nevracej se už nebo se rozluč s tou odpornou děvkou a pojď ke mně. Nenechávej mě samotnou!! Nikdo mi nemůže pomoc...


Spasí mě snad on?

4. března 2012 v 19:15 Každodenní povídání
Nejprve jsem necítila nic, ale čím víc jsem se na ni dívala, čím víc jsem se na něj dívala, tím víc jsem toužila stát na jejím místě a tím víc jsem toužila, aby ty doteky patřily mně. V jednu chvíli, jako by mé pocity uvnitř mé hlavy explodovaly, má zloba a nepochopitelná žárlivost udělala své. Zoufalost, jakou jsem v jednu chvíli mlátila hlavou do dlaždiček, aby ta bolest ustoupila, se umocňovala myšlenkou, že jsem udělala obrovskou chybu, že jsem se do toho nevrhla po hlavě a můj stud před relativně cizími mě zabrzdil. Znala jsem ho v tu chvíli tak krátce a nechápala jsem nic, co se ve mě odehrává. Jak bych taky mohla? Přece bych nemohla žárlit na staršího pardála? Zázrak, který mě vysvobodil z proklení nastal v tu chvíli, kdy mě jeden mladičký hoch nabídl procházku částí města. Mladý, krásný, nezadaný. Dal mi večer plný hraní, povídání a milých zážitků a já se stejně večer rozhodla dát přednost Panu neznámému. Ležela jsem vedle mladíka na vedlejší posteli a pošťuchovali jsme se a lehtali, jako děti ve školce, které nechtějí jít po obědě spát. Ačkoliv bylo půl čtvrté ráno, nemohla jsem usnout. Chtěla jsem víc. Najednou mě neznámý uprostřed vzájemného lehtání s mladíkem odvolal k sobě. Milé doteky, kterými mě obšťastnil, ve mě vyvolaly ještě smíšenější pocity než do teď. Mladík mě lákal k sobě a Pan neznámý už skoro usínal. Chtěla jsem přijmout nabídku krásného mladíka a usnout v jeho objetí, ale mé tělo vibrovalo jinak a ačkoliv jsem to nechápala, vzala jsem si peřinu a lehla si vedle Pana neznámého. Uprostřed mého slabého vzdychání jsem uviděla mladíka. Seděl na posteli a díval se na mě jakýmsi snad zklamáním? Jeho výraz ve tváři mám před očima do teď. Brzy jsem však na něj opomněla, protože Pan neznámý se dotýkal mého těla, které vibrovalo pod jeho doteky. Má část zmatených pocitů, jako by utichla. Teď jsem ho měla pro sebe. Nebo on měl mě? Přála jsem si, aby ta noc byla nakonečná a také abych ten evčer předtím měla trochu více odvahy. Napsala jsem více než 14 stran souvislého textu a přesto jsem to ještě mnohokrát přepsala a vypsala jen části. Vlastně ani nevím, co si myslím a co cítím. Nic mi nedává smysl. Nevím co cítím a nevím co chci, ale zároveň chci všechno. Děkuji Panu známému, že mě seznámil s Panem neznámým. Děkuji mu za to, že to nevzdal, ačkoliv jsem tvrdila, že by si o mě Pan neznámý neopřel ani kolo. Děkuji mu, že mi dal naději a že mě neopustil ani, když sjem ztratila víru v jeho počínání. Zároveň se mu však omlouvám za poplašnou sos zprávu, kterou sjem mu vyslala při mém třeštění hlavou do dlaždiček. Chvíli jsem měla pocit, že Pan neznámý mi nemůže pomoc a vlastně i pořád ten pocit mám. Ale zároveň mám novou naději a jestli mě zachrání právě on..to já nevím, ale musím to přece zkusit nebo ne?

Jak se máš? ...fajn

3. března 2012 v 13:11 Zaujalo mě
A nakonec jedno moudré moudro...Spíše bych se zeptala, kdo tohle nikdy neudělal...Obrázek, který jsem potkala na FB a uvědomila jsem si, kolik je na něm vlastně pravdy. Nesnáším takové ty otázky "Jak se máš a co děláš." když to toho dotyečného vlastně vůbec nezajímá. Copak by ty lidi zabilo jít rovnou k věci?