Pokud máte alespoň kapku cti v těle a i pokud nemáte,
prosím a žádám Vás, abyste z mého blog nic nekopírovali,
především pak mou tvorbu a mé myšlenky.
Pokud chcete tak nutně použít některou z mých vět do svého článku,
prosím o uvedení mě jako autora. Děkuji Vám.



Znepřátelené rody

5. dubna 2012 v 14:35 |  Vlastní tvorba
Začátek se děje v řádově hodinách, ale později, když Vám bude vyznívat, že čas běží rychle, tak to je ve dnech, týdnech, měsících.. Začala jsem psát jako nevinná a dopisovala tak, jak jsem se měnila.



Narodila jsem se jako jedináček a ikdyž mi matka tvrdila, že otec zemřel, já jsem v morku kostí cítila, že žije a že něco není v pořádku. V 16 letech se mě matka rozhodla dát na jednu internátní školu. Proč jsem tam byla jediná tak mladá jsem nechápala a až později jsem se dozvěděla, že matka chtěla zabránit, abych si "přičuchla", jak tomu všichni říkali, špatně. Ale co bylo špatně a co bylo dobře? Na jaké straně jsem měla stát, když má matka byla vlkodlak a otec byl na znepřátelené straně - upír. V té škole jsem se během dvou let dozvěděla vše, co se děje s mláďaty a další věci spojené historií. Snužka lží, nebylo přece možné, aby o tak krásný svět bojovaly dvě strany. Ne, měli jsme přeci stát při sobě! V 18 letech nás o půlnoci zavedli do lesa. Byli jsme rozděleni na skupiny a já měla to štěstí, že jsem padla do skupiny s kamarádem a mým přítelem. Srovnali jsme se do řady, po mé levici Erik a po mé pravici můj milující a svalnatý přítel Sebastián. Všichni jsme měli strach, ikdyž se nás Johny, náš starší učitel historie, snažil uchlácholit, že vše bude v pořádku. "Nikdo není vítěz a nikdo není poražený. Tohle není závod, protože kdyby byl, vyhráli byste všichni."…dopověděl a pak potichu špitl "Doufám." Podíval se na nás. "Po lese jsou zaběhnuté smečky vlků. Nasajte jejich pach a proměňte se v jednoho z nás. Až se tak stane, můžete se rozeběhnout za svým novým stádem."…dopověděl a opřel se o strom. Naše trojice si vyměnila pohledy. Všichni jsme se snažili načichnout nějakého pachu, ale já a pak, jak jsem se dozvěděla, tak ani Erik jsme necítili nic. Najednou Sebastián něco zvětřil a proměnil se ve vlka. Začal se chovat jako stopovací pes a rozeběhl se pryč. "Sebastiáne."…křikla jsem po něm, ale jen se otočil a utíkal dál. Johny počkal dalších 20 min, jestli něco nezmerčíme a pak jeho tvář zaplavilo horko. Uvolnil si kravatu, aby se mohl nadechnout čerstvého vzduchu. Erik se na mě tak podíval a já mu jeho pohled vyměnila. "Jste upíři."…řekl Johny a rozepnul si sako. Řekl to s takovým zděšením, až jsem se bála toho, co právě vyslovil. Přesto už byl starý a těnhlech případů se mu muselo už pár stát. Věděl, co má dělat. "Seberte se a odejděte. Musíte jít hledat svůj rod. Běžte!"…křikl po nás a Erik mě objal a odešel. Já jsem tam stála jak opařená. "Běž!" "Nemůžu. Mám tu svého přítele, rodinu." "Vypadni!"...zakřičel a z lesa se najednou vynořil Sebastián a z vlka se proměnil zpátky na člověka. Objal mě. "Sára nikam nepůjde! Určitě je to jen zpomalený reflex a pokud ne a nepřiblíží se k ní žádný upír, bude neškodná. Já ji miluju, nenechám ji odejít."…podíval se na mě a pak na Johnyho. Ten sotva dýchal, nevěděl co říct. Sebastián mě chytl kolem ramen a odcházeli jsme do společenské místnosti. Celou cestu nepromluvil ani slovo. Došli jsme do společenské místnosti. Teprve v tu chvíli jsem si všimla, že všem, kteří se promění ve vlkodlaky, se objeví na tváři zvláštní znamení. Vypadalo to jako měsíc. Tak ostatní poznali, kdo je proměněný a kdo je upír. "Sebastiáne!"…rozeběhl se k nám jeho bratr, dvojče, které se mu ale nepodobalo. "Jsem tak rád, že jsi.."…podíval se na mě a když neuviděl měsíc na mé tváři, vyděsil se a odstoupil od nás několik kroků vzad. Jako bych byla nějaké monstrum. "Sebastiáne. Ona se neproměnila!"…ukázal na mě vztyčeným prstem a mě z toho zamrazilo v zádech. Všichni se na mě podívali úplně stejně. "Je to jen zpomalená reakce."…řekl Sebastián, ale už to nebylo s klidným hlasem. Byla v něm cítit nervozita. "Ne. Ty víš, že to není tím. Ona se nepromění. Je upír!"…řekl Roman, kluk, který byl jedním z nejoblíbenějších v partě. "Musí pryč."…dořekl. "Ne, nikam nepůjde, zůstane tady se mnou."…křikl Sebastián rozhořčeně. "Je oproti nám podřadná, nemá právo stát po tvém boku. Klekni mu k nohám!"…křikl na mě Patrik a protože se na mě všichni tak pohrdavě podívali, věděla jsem, že mají pravdu. Z mého rovného postoje jsem klekla k jejich nohám. Sebastián se na mě podíval, ale neřekl něco ve smyslu, že to nemusím dělat, věděl, že kdyby to řekl, rozhořčil by je ještě víc, než mou přítomností. "Musíme ji zabít! Je pro nás nebezpečná, stačí, aby se někde poblíž objevil upír a z ní se může stát monstrum."…řekl jeden z nich. "Buď zabijeme my ji, nebo později ona nás!"…pokračoval další. "Ne, dokud jsem tady, nic se jí nestane a nikdo jí neublíží!"…křikl a všechny debaty umlčel. Bylo tak akorát na večeři a já umírala hlady. "Ne, Sáro, nemůžeš jít s námi, roztrhali by tě na kousky. Nemáš tu už správně vůbec být. Počkej tu na mě."…řekl mi a já kývla. Nemohla jsem nic dělat, ikdyž to byl můj kluk, nyní jsem nebyla jeho rovnocenná partnerka, byla jsem něco míň, protože jsem k nim nepatřila. Dřepla jsem si za závěs, abych se tak vyhnula pohledům kolemjdoucích. Uplně náhodou jsem zaslechla rozhovor dvou kluků. Kluků, které jsem dřív považovala za přátele. "Až u ní Sebastián nebude, zabijeme ji." "Ok, ale jak to chceš udělat, on ji jen tak nepustí." "Musíme to udělat, jinak nás zabije, upíři se tu pohybují poměrně často, cítím je a jestli je ucítí ona, nevíme, jaká její stránka se může projevit." Krčila jsem se za závěsem a klepala se strachy. Vtom oknem přilítl papírem a na něm drobnými písmy napsáno : *Sáro Von Diggová, až pejsci budou spát, přijď před mramorový sloup u kamenné zdi. Řeknu ti víc o tvém otci.* Očima mi projel záblesk naděje a štěstí. Můj otec přeci jen musí žít! Zároveň jsem se smála přirovnání "pejsci" ale vlastně proč ne. Jak by se ale mohlo řikat upírům? Maximálně tak pijavice. Při pomyšlení na tohle odporné zvíře se mi zvedl žaludek. Nechci pít krev. "Sáro, co to tady děláš?"…otočila jsem se za hlasem a uviděla Sebastiána. "Uff, to jsi ty. Bála jsem se."…odvětila jsem. "Neublíží ti. Pojď."…šla jsem dva kroky za ním a byla jsem ráda, že vůbec můžu stát. Místo na velkou "manželskou" postel, na kterou jsme společně lehávali jsem musela strávit noc vedle jeho postele na rohožce. Bylo to tak odporné a ponižující a ostatní vlkodlaci se mi smáli. Byla noc, všichni usnuli, jen venku se procházeli hlídky. Proklouzla jsem mezi nimi, naštěstí jsem ještě nebyla dokončený upír, stála jsem byla mládě, jinak by mě zmerčili hned a pravděpodobně zabili. Doběhla jsem k mramorovému sloupu a z dálky spatřila obrys postavy...
 


Komentáře

1 Hráblík=) Hráblík=) | 5. dubna 2012 v 15:32 | Reagovat

Doufám, že bude pokračování, skončilo to napínavě! :) Může to být jenom léčka a nebo upír... :) Bude pokračování? ;)

PS. Moc se omlouvám, ale já poslední dobou nebyla ani na blogu, natož u někoho na návštěvě :) Moc promiň

2 Enaily Enaily | Web | 5. dubna 2012 v 19:19 | Reagovat

Počkať, počkať.. to má pokračovanie?
Ale je to stašné, ako sa k nej správali... aj keď na druhej strane keby to bolo naopak a niekto z nich by bol na jej mieste, len medzi upírmi, upíri by sa k nemu pravdepodobne správali rovnako...
Dala som na blog fotky tých topánok, keďže si ich chcela vidieť :)

3 Enaily Enaily | Web | 8. dubna 2012 v 9:31 | Reagovat

tenisky nosím 37 ale tie topánky mi boli dobré 36-ky :D
ale u číňanov zoženieš akúkoľvek veľkosť, aspoň myslím :)

4 Rabe Rabe | Web | 8. dubna 2012 v 22:14 | Reagovat

zrovna v tom nejlepším skončíš! je to pěkné, jen lituji té dívky

5 Porcelánová baletka Porcelánová baletka | Web | 10. dubna 2012 v 18:01 | Reagovat

NO TÁÁK !:D co mi to proboha děláš?! Takhle to skončit já chci pokračovánííííí!:D

6 Kukí Kukí | Web | 10. května 2012 v 13:19 | Reagovat

Wow...jsem se do toho tak začetla, až jsem zapomněla, že jsem v práci xD Jdu si dočíst ten zbytek ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama