Pokud máte alespoň kapku cti v těle a i pokud nemáte,
prosím a žádám Vás, abyste z mého blog nic nekopírovali,
především pak mou tvorbu a mé myšlenky.
Pokud chcete tak nutně použít některou z mých vět do svého článku,
prosím o uvedení mě jako autora. Děkuji Vám.



Znepřátelené rody část 3.

21. dubna 2012 v 18:01 |  Vlastní tvorba
Již třetí části jsme se dočkali. Platí opět nekopírovat a na věty, které si chcete vypůjčit do svých článků, uvádět mě jako autora, či se alespoň zeptat. Děkuji.



Jak plynul rok za rokem, já se čím dál víc dozvídala o mláďatech. Se svými novými přáteli, Inke, Elenou a Sebastínou, jejíž jméno mě téže zarazilo, jsme se stali neuvěřitelnou partou. Jednoho rána se však všechno změnilo..
"Sáro, vstávej Sáro!" křikla na mě Inke a já jsem opatrně roztírala oči.
"To už je ráno?" zeptala jsem se a Inke se začala smát mému pojetí rána. Začala na mě házet oblečení ze skříně a pobízela mě k rychlému oblékání.
"Proboha Inke, co se děje?" podívala jsem se na ní zatímco jsem se snažila obléct si ponožky.
"Přijede Torman!" vyprskla nadšením.
"Kdo je Torman?" podívala jsem se na ní tázavým pohledem a ona se na mě podívala s vážnou tváří a vyvalenýma očima.
"Sáro, ty vážně nevíš? To je veleuznávaný upír, prochází jednou za čas nějakou z internátních škol a vybírá si upírky. Když je kousne, stanou se dospělými a půjdou s ním. Dál nikdo nevíme, co se děje, ale všechny toužíme s ním jít. Minule navštívil západní internátní školu a říká se, že si nikoho nevybral. Je to pro tu školu ostuda. U nás nebyl už přes 20 let."
"Kolik mu tedy je??"
"Neříkej hlouposti a poběž, příjdeme pozdě." Popadla mě za ruku a uháněla se mnou do haly. Přiběhly jsme tam mezi posledními a ředitelka Vondrenová se na nás přísně podívala. Stalo se naším zvykem, že jsme na všechny důležité akce chodily pozdě. Rozhlédla jsem se po hale. V první řadě jste stály my, "skoro" dospělé upírky, daleko za námi byly mladé upírky a za nimi kluci. Vedle paní ředitelky stál můj dobrý přítel, upír, který mě zachránil před jistou záhubou, Frank. Najednou se otevřely ohromné a těžké dveře a dovnitř haly se dostalo neuvěřitelně krásné měsíční světlo. Všichni jen žasli. Mezi měsíčním světlem se náhle objevila silueta postavy. Byl to postarší pán, který s sebou měl ještě dva mladé chlapce, upíří poskoky. Všichni, včetně Franka i paní ředitelky se náležitě sklonili. Zůstala jsem stát, s otevřenou pusou a tak mě po chvilce Inke stáhla ke dnu.
"Vítejte." promluvil po chvíli nádherným sametovým hlasem.
"I vy buďte vítán." řekli všichni sborově.
Torman políbil paní ředitelce něžně ruku, rozhlédl se po nás, co jsme stály v první řadě a opět se vrátil pohledem k ředitelce. "To jsou ony?" "Ano pane, do jedné."
Šel od upírce k upírce, všechny si důležitě prohlížel a když se přehoupl přes půl řady a stále nikoho neměl vybraného, ředitelka začínala být nervózní a bylo vidět, jak příšerně se kouše do spodního rtu. Když se Torman přiblížil k nám, uviděla jsem jeho postarší vzhled. Nechápala jsem, proč všichni tak stojí o to, aby právě do nich zabořil své dlouhé zuby, ale pokud by se to stalo Inke, tak jak si přála, byla bych šťastná i za ní. Zbývaly poslední tři upírky. Rozmilda, kterou jsem upřímně vůbec neměla ráda, Inke a potom já. Na ředitelce bylo vidět, že se asi každou chvíli sesype. Asi už ztratila naději, že by si někoho mohl vybrat. Prohlížel si Rozmildu velice pečlivě, a udělal vlastně vše, co udělal u těch ostatních. Otočil si ji, aby si ji prohlédl i zezadu, pohladil ji po vlasech, což všechny předtím ucukly, a podíval se jí do očí, což také všechny uhnuly pohledem. Byla to prostě osobnost a to je jako kdyby se Vám díval do očí samotný prezident, já měla tu výhodu, že prezident byl můj otec. Popošel k Inke a já jsem také znervózněla. Hrozně jsem jí to přála. S pohlazením vlasů neucukla, ale pohled do jeho očí neustála. Co bylo tak zvláštního na jeho očích? Posunul se blíž ke mně a Inke se rozbrečela. Podívala jsem se po ní a chtěla jsem jí utěšit, ale to už na mě houkla ředitelka, ať se věnuju nejdříve Tormanovi, než své kamarádce. Otočil si mě a pohladil mě po vlasech. Po celém zmrzlém těle mi i přes to naskočila husí kůže. Myslela jsem, že nikdy nebudu schopna cítit něčí skutečný dotek, ale ten jeho hřál, ikdyž jsme oba byli zmrzlý. Posunul si brýle trochu níž z nosu a podíval se mi do očí. Pohled jsem mu opětovala. Nechápala jsem, proč všechny předtím uhnuly. Jeho oči byly světle modré, jako kdyby se v nich odrážely nejčistší studánky. Dívala jsem se mu do očí a cítila jsem, že mě na nich něco přitahuje, vábí. Slyšela jsem Inke brečet, a chtěla jsem se po ní podívat, ale vůbec jsem se nedokázala od jeho očí odtrhnout. Popadl mě za ruku a oderval mě násilím od jeho očí.
"Vybral jsem si." zvedl mou paži a já slyšela neskonale udivující výraz všech přítomných. Nikdo nechápal, proč mě. Ani já jsem nechápala, proč právě jeho oči a jeho dotek ve mně zanechal něco zvláštního. Ředitelce se rozzářil úsměv na dváři. Dovedl mě k ní, aby mě nejen jí, ale i zbytku školy ukázal. Paní Vondrenová se mi uklonila, tak jako předtím Tormanovi. Nechápala jsem, úklon jsem jí chtěla opětovat, ale Torman mě zarazil.
"Mezi Vámi jsem si vybral tu, která, ikdyž není má fanynka, tak jediná poznala mé pravosti. A proto, nyní zde přede všemi, zajedu svými dlouhými špičatými zuby, do jejího krku, čímž z ní neudělám obyčejného upíra, udělám z ní upírku, která bude navždy má." Domluvil a chytil mě za ruce, které mi přimáčkl k mému tělu. Podívala jsem se na Inke, která brečela, nejen kvůli tomu, že na mém místě teď nestojí ona, ale také kvůli ztrátě kamarádky.
"Počkejte prosím!" zastavila jsem ho v jeho počínání a rozeběhla se k Inke.
"Inke, nebreč prosím. Já o to nestojím, chtěla bych být tady s tebou, jsme kamarádky." podívala jsem se na ní a utřela jí slzy. "Sáro, takhle nesmíš mluvit, musíš tam jít. Je to tvůj osud. Já svou šanci promarnila. Torman ví všechno nejlíp a on ví, proč si vybral právě tebe a myslím si, že ty to taky víš." dořekla a pevně mě objala. Když mě pustila, vrátila jsem se zpátky k Tormanovi a uklonila se před ním. Pobídl mě, že je vše v pořádku a dokončil svou práci. Podle popisů, které mi později napsala Inke ve svém posledním dopise, protože být kontaktován nebo kontaktovat lidi ze školy bylo u Tormana zakázané, jsme vypadali, jako milenci. Chytl mě za ruce, které mi přitiskl k tělu, já jsem uhla hlavou a on vytáhl své dlouhé a špiačaté zuby, kterými zajel do mého bílého krku. Cítila jsem slastné pocity, jako když se s někým milujete, ale jinak. Celým tělem jako by mi proklusalo tisíce mravenců, vzlétli jsme kousek nad zem, kde nás ozářilo bílé světlo. Když jsme dopadli, moje spirálka, kterou jsem měla na lopatce zčervenala. Byla překrásná, vypadala jako ta Tormanova, kterou měl na rameni. Po dokončení proměny jsem se chtěla jít ještě jednou rozloučit se svými přáteli, ale Torman mě nepustil. Políbil ředitelce ruku, která se před ním uklonila tak nejvíc, jak jen to šlo a ten samí úklon poté udělala i u mě. Frank mi políbil ruku, přiklonil se ke mně a pošeptal "Poreferuji tu krásnou novinku tvému otci, neboj." Usmál se a uklonil se. Torman mě chytil kolem pasu a za námi byli jeho věrní služebníci. Škola se mi brzy ztratila v nedohlednu a Torman mi ukázal své překrásné vínové auto. "Raději řídím sám, než abych se nechal vozit. Pojď, posaď se." pobídl mě a služebníčci si nasedli do druhého auta a následovali nás. Celou cestu jsem nepromluvila ani slovo. Pořád jsem si musela prohlížet onu červenou spirálu, kterou jsem byla obdařená. Nikdy jsem nic takového neviděla, nikdy jsme se nic takového neučili, byla to jen výhrada Tormana, ale jak to udělal? Kam teď jedeme? Co se mnou bude?
 


Komentáře

1 Enaily Enaily | Web | 21. dubna 2012 v 19:48 | Reagovat

Bude aj pokračovanie, že? čo je ten Torman  zač? (je mi jasné, Že je upír, ale je akýsi... podivný)

2 Kukí Kukí | Web | 10. května 2012 v 14:19 | Reagovat

Hustý...ona je vyvolená *-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama