Pokud máte alespoň kapku cti v těle a i pokud nemáte,
prosím a žádám Vás, abyste z mého blog nic nekopírovali,
především pak mou tvorbu a mé myšlenky.
Pokud chcete tak nutně použít některou z mých vět do svého článku,
prosím o uvedení mě jako autora. Děkuji Vám.



Srpen 2012

Sobotní grilovací večer

13. srpna 2012 v 12:13 Každodenní povídání
Probudila jsem se.. a bylo mi smutno. Probudila jsem se a cítila stesk, nerozuměla jsem vůbec ničemu. Nechápala jsem, jak jsem někdy mohla být tak hloupá a házet Pražáky a Brňáky do jednoho pytle. Oni mi ukázali, že jsou lepší. Oni mi ukázali, že se umí bavit i chovat. Neznala jsem je a oni byli přesto ochotní se otevřít. Vrátila by jsem ten sobotní večer a opakovala bych ho donekonečna. Znova by začínal. Znova a znova a jen já bych to věděla. Křivdila jsem jim... Ale divíte se mi? Po mých posledních zkušenostech?? V šest hodin ráno jsem se teprve dostala do postele a.. nemohla spát. Ve čtyři hodiny jsem ještě cítila, jak se jemná vlákna dotýkají mé kůže. Cítila jsem vzrušení mé i jeho. Ten večer nebyl tak, jak jsem si ho vysnila. Byl lepší. Vím, že jednou příjde, aby rozpadl můj sen. Vím to a vím, že se pomalými krůčky dobourává mezi ně. Budu na něj čekat a budu hájit to, co je mi svaté. Budu bojovat za další takové večery a noce, protože mám pocit...ne...jsem si jistá, že oni jsou lepší. Brněnský a okolní lid + pár naplavenin, co od "nich" uteklo. Děkuji za skvělý večer a ještě lepší noc. Je mi líto, že se ho nemohlo zúčastnit ještě pár lidí a že někteří moji nejmilejší museli odejít tak brzy. To je ten večer, který jsem si přála. Ten na který jsem čekala. Prosím... ne...já žádám... více takových večerů. Některým lidem patří můj speciální dík. Lidem, kteří kvůli mně ani nešli spát. Ale jinak, s upřímnou úklonou, jakou umí jen naši přátelé Japonci, bych se chtěla všem uklonit a říct upřímné.. Děkuji..

7.8. 2012 - zblázním se z něj

7. srpna 2012 v 12:39 Každodenní povídání
Víte co? Právě jsem seřvala svou matku na její svátek, který by měl být plný radosti a veselí. Nechápu, proč vždyacky všechno musí zkazit. Kdo?? Mno on. Můj přítel. Prostě se chce zase hádat. To je pořád, jak tomu můj táta nerozumí a jak je uplně blbej. A víte co? Mě to sere! Cokoliv o svém tátovi můžu říct jen já. Dobře, já nebo moje rodina. Ale proč ho soudí člověk, kterej ho v životě neviděl? Táta je ve svém oboru machr. Neznám nikoho lepšího. Ať je jakej je, svému oboru rozumí a pokud by se to týkalo toho, ččemu se věnuje, věřila bych mu velice. Tak proč ho prostě soudí někdo, kdo o něm nic neví? Doprdele! A proč dneska? Na tak báječně začnutý den? Celý se to posralo. Zase! Tohle je vážně skvělé. Kdyžř už jsem po dlouhé době zase na návštěvě u našich a nehádám se s nima, hádám se po telefonu se svým přítelem, což má samozřejmě dopad na mou náladu a na to, že to ve finále zase odserou naši. Nevědomky. Prostě mi ujely nervy. A víte co? Kašlu na to. Kašlu na to!! Ať mi políbí p*del. Člověk by si myslel, že mu vypsání a vyvztekání pomůže. A stejně nepomáhá. Jsem naštvaná, napěchovaná jako hrnec. Pořád mě uráží. Pořád si myslí, že je něco víc. Pořád si myslí, že všemu rozumí víc. Dokonce i víc než můj otec. Je to jen namyšlenej ubožák. Ale většího jsem fakt ještě nepotkala. Jak si někdo může myslet, že je Pán světa a že nepotřebuje žádnou radu? Jdu se matce omluvit a najíst se. Vypnu počítač a mobil, aby mi zase nemohl psát a dělat ze sebe poloboha a prostě si to užiju. Někdo jako on mi za to přece nestojí..

Rovnoprávnost žen a mužů

4. srpna 2012 v 18:44 Každodenní povídání
V Arabských zemích získá po rozvodu děti otec, spousta mužů to aplikuje i v České Republice!! Kontakty známých, svádění na nepříčetnost ženy. Nejsem feministka, nikdy jsem nebyla, ale když mi muž na začátku vztahu řekne, že si nejsme rovni a že případné děti bych do péče nikdy nedostala, přestává pro mě být mužem. Možná, že jsem staromódní, ale je vědecky i dalšími průzkumy dokázáno, že děti jsou na matku (pokud to není feťačka, alkoholička, drogová dealerka - nebo něco podobného) mnohem více fixovaní než na otce. Hlavně ty malé. Proto se snad automaticky dává dítě do péče matky ne? Před několika lety jsem se seznámila, jak jinak než pouze přes internet a tak to i zůstalo, s jedním Pakistánským mužem, který byl již rozvedený a měl dvě děti. Jednomu dítěti bylo tehdy 1 rok a druhému téměř tři. Bylo mi řečeno něco tak odporného, z čehož je mi špatně ještě teď, když si to představím. Do tří let jsou děti u matky, jakmile dosáhnou tří let získává je automaticky otec! Otec??? Nebylo mi před chvílí řečeno, že ženy si nejsou s muži rovni??? Pak by tedy žena měla sedět na zadku doma a starat se o ty děti ne? Copak se muž je schopen postarat (některý ano, další věc, kterou samozřejmě nepopírám) a vychovávat sám, bez setkávání s matkou dítě?? Co?? Když to na podzim skončilo s NÍM, řekl mi, což byla mimochodem polsední věta, kterou jsem od něj slyšela, že si nejsme rovni a nikdy jsme nebyli. Věta, která se mě dotkla tak, že mě to vhrnulo slzy do očí. A terď mi něco takového řekne muž se kterým chci být? Je mi jasné, že něco takového by nikdy nemohlo fungovat. Je mi to jasné jako, že tu teď píšu do počítače. Ale nejsem schopná s tím nic udělat. Né teď, né právě nyní. Mám i jiné důvody. Něco, co mě k němu táhne. Tak co mám tedy dělat, když vím, že to stejně nebude mít dlouhé trvání? "Když jsme byli mladí, tvůj otec mě na rukou nosil." .. povídá vždycky má ochranářská matka. Já nepotřebuji romantika. Nevyžaduji ho. Nepopírám také, že mě vzrušuje drsnější chování mužů. Ale jak jednat s mužem, který na začátku řekne, že si nejsme rovni a chová se jako jeden z těch zapřísáhlých muslimů? Nakonec mi ještě vynadá, že se chovám jako feministka?? Je mi z toho všeho do breku. Je mi z toho všeho na nic. Najděte mi někdo už někoho normálního, jinak snad přistoupím na domluvený sňatek (:D) , protože tohle už fakt jinak nevidím...