Pokud máte alespoň kapku cti v těle a i pokud nemáte,
prosím a žádám Vás, abyste z mého blog nic nekopírovali,
především pak mou tvorbu a mé myšlenky.
Pokud chcete tak nutně použít některou z mých vět do svého článku,
prosím o uvedení mě jako autora. Děkuji Vám.



Září 2012

Pakliže zemřu...

30. září 2012 v 21:56 Každodenní povídání
...zemřu jako otrokyně...

Lana Del Rey - Summertime Sadness

30. září 2012 v 19:31 Zaujalo mě
Co říct...občas je lepší neříkat nic.. jen poslouchat..


Není těžké se rozhodnout, mnohem těžší je obhájit své rozhodnutí.

30. září 2012 v 10:26 Každodenní povídání
A o tom to je. Včera večer se začal radikálně měnit můj život, což se dnešním brzkým ránem (03:30) ještě umocnilo. Poznala jsem bolest, štěstí, lásku, strach. Poznala jsem víc pocitů, než které sjem kdy dokázala cítit nebo které jsem kdy znala. Neřekla jsem, že to bude jednoduché. "Není těžké se rozhodnout, mnohem těžší je obhájit své rozhodnutí." Rozhodla jsem se tak jak jsem se rozhodla a možnost odemčení jsem odmítla. Klíč patří do ruky jen jemu. Není to jen o rozhodnutí. Je to o tom, vytrvat, stát si za tím, ikdyž to přinese následky nebo posměch. Rodina. Okolí. Škola. Mohla jsem si ho vzít. Proč by ne? Ale vím, že by to bylo pokušení. Jakmile bych ucítila sebemenší problém, bylo by pokušení si jej sundat. Já nechci. Jsem hrdá na to, co jsem. Jsem hrdá na to, že něco takového mohu nosit. Ale mám strach.. z reakcí okolí. Před pár měsíci jsem zjistila, že člověk si může vzít na hlavu hrnec, na sebe pytel, do ruky koště, ale pokud se bude tvářit dostatečně hrdě a dostatečně s nosem nahoru, nikdo si nedovolí ho pošpinit. On se v tom cítí sebejistě, tudíž se nad tím všichni rozplývají, ikdyby to skutečně ten pytel byl. Naopak z druhé strany, mladá krásná dívka si vezme na sebe nádherné tričko, nové džíny, vysoké boty. Celou dobu si bude řikat, jak příšerně vypadá, že se jí okolí vysměje atd.. a ono se tak skutečně stane. Je jedno jací jste. Je jedno, co máte na sobě. Pro okolí je důležité to, jak se nesete. A to je věc, která mě fascinuje, ale zároveň zrazuje..

AMV z letošního i předchozích animefestů :)

26. září 2012 v 19:26 Zaujalo mě
Vtipná AMV *upozorňuji, že jsem nedělala já, na to nemám programy ani nervy*, která mě zaujala jak na letošním Animefestu tak i z předchozích... Podívejte se. Tvořitelé těchto AMV mají můj upřímný obdiv. Které se Vám líbí nejvíc? :) Vybrala jsem samozřejmě jen takové lahůdky, ale ostatní byly také velmi povedené a zpracované.


Další, kdo odešel...

25. září 2012 v 18:49 Každodenní povídání
Víte, před pár dny, když jsem si prohlížela Vás, moje milované oblíbené stránky, jsem se koukla k Shuffle-chan.. a zjistila jsem, že už nás taky opustila. Velice mě to mrzí, protože ten kontakt jsem se opravdu snažila udržet a ačkoliv máme emaily a facebooky, nic už nebude jako dřív. Když jsem si uvědomila, že všichni kolem mě dospívají (včetně mě) a málo kdo z Vás se ještě podívá na své blogy, nebo jen občas nakoukne a něco napíše... Uvědomila jsem si, že až udělám ten velký krok... který naprosto změní můj život.. a ke kterému se odhodlávám každý den... vše se změní.. Ztrátím Vás, ztratím vše, na čem a na kom mi záleží. Dívám se, jak to všichni postupně vzdáváte, jak přecházíte k jiným koníčkům.. a je mi z toho smutno...zrovna nedávno jsem si řikala...co napíšu do levého sloupce, až budu u něj? Sofie, 20tiletá dívka, mazlíček svého Pána.. A ono se zdá, že se této věty sice dožiju...ale vy už ne... Budu si to moci dál psát do deníčku, který vlastně nikdy nenexistoval, budu to moc vyprávět Jůlíkovi, který už vlastně taky není, nebo mým milovaným mazlíkům, kteří jako jediní, z celého mého minulého života půjdou se mnou... Ten de se blíží a já vím, že vše ztratím, ale nové získám. A teď prosím minutu ticha za ztracenou kamarádku Shuffle-chan...

Animefest 2012

25. září 2012 v 18:35 Zaujalo mě
Reportáž z letošního animefestu :)) Našli jste se? Kdo jste byl?


Upozornění

23. září 2012 v 23:03 Každodenní povídání
Jsem naštvaná...milí, hodní lidičkové prosím nečíst...
Lidi, jestli jste tak povrchní a z toho, co tady napíšu, usuzujete kdo jsem, tak jste fakt pitomí. Z toho, co tady je napsáno můžete usuzovat maximálně to, že jsem zažila hodně špatných věcí, ale píšu sem jen tu špatnou stránku...čili, to, co se mi stalo dobrého jen vyprávím, slovně, protože jakmile se to sepíše, ztrácí to kouzlo... To jen pro všechny známé, kteří si myslí, že ještě něco nemám dořešené atd...(ti, kterým napíšu ze svého blogového emailu a oni ho uboze dají do vyhledávače, aby zjistili, jak se jmenuju a neumí se na to zeptat...) TADY si jen vylévám srdce...
Těch, kterých se to týká, tak ať si z toho něco vezmou a těch, kteří se toto netýká, tak se omlouvám, že jsem zbytečně zaspamovala hloupým upozorněním. A především děkuji těm, kdo se sem poslední dobou stavují a drží mě nad vodou :))

Sbohem, nech mě bejt

22. září 2012 v 20:15 Každodenní povídání
Proč mi pořád volá? Ještě neviděl tu spoušť, co jsem tam zanechala? Nerozumněli jsme si. Oba jsme to věděli... Když ne od prvního setkání, tak minimálně po třech týdnech to bylo stoprocentní. Jen jsme ani jeden nebyli schopni udělat ten krok a odejít. Něco...nás vzájemně přitahovalo k sobě.. ale.. Věděla jsem, že pokud to neudělám takhle, zbvlázníme se oba. Jsem smutná. Zklamaná. Vzteklá a naštvaná. Naštvaná, že měl tak...hloupou...vlastnost. Tady a tady..dva celé články vypíchnuté jeho nejhorší vlastnosti. Pořád mě...zneuctíval. Ponižoval. Pořád, že si nejsme rovni. Že jsem jen žena a že ty mají sedět doma a chránit rodinný krb. Včera to vyvrcholilo...zase začal tím, že to nedokážu. Že na to nemám. Vystudovat? Dělat tu práci, kterou chci? Copak ty mě znáš tak dobře, že víš, na co mám a nemám?? Do p*dele, víš o mně jen zlomek toho, co ve skutečnosti sem. Proč mě pořád jen urážíš? Proč mě ponižuješ? Proč se mi vysmíváš? Proč mi potom řekneš, že mě miluješ, když mi vyjmenuješ, jak jsem strašná a nemám na světě vlastně vůbec žádné místo?? Proč mi nadáváš, že se neumím rozejít normálně? Ty ses snad normálně rozejít chtěl?? Dyť si začal, že mi pomalu vyházíš věci z bytu, že nechceš, aby se NĚKDO procházel v TVÉM bytě. Krucinál všiml sis, kdo se o ten byt staral? Všiml sis, kdo z toho udělat to prostředí, co tam bylo? Kdo ti chránil TVŮJ rodinný krb? Nemáš právo se mnou takhle zacházet ani jednat! Nemůžeš mě nenávidět a zároveň milovat. to prostě nejde. A já už necítím nic. Nechci cítit. Své věci už mám. Nic jiného mě nezajímá. Můžu jít. Žít. Milovat toho, koho milovat mám. A být šťastná, vzácná, inteligetní. Lepší než ty. Víš co..stejně jsme si nerozumněli. Naše názory i věci, které skutečně potřebujeme byli odlišné od toho druhého. Prosimtě...už mi nevolej. Dělej, že se nic nestalo. Dělej, žes mě nikdy nepotkal. Tak jako já. Proč jsi proboha takový idiot? Krucinál! Najdi si tu svoji muslimku. Tu bezcennou nerovnoprávnou štětku. Nech mě bejt!

Přání a sny - bolest a strach..

21. září 2012 v 13:01 Každodenní povídání
Ten festival pro mě byl nejhorší v mém životě. Jak jsem to jen mohla udělat? Opustila jsem takového mladého a hodného kluka, který mi šel na ruku a dala se do rukou svině, která usilovala a usiluje o můj život. Ani nevíš Z, jak jsem ti tenkrát záviděla, když ses tam fotila s ním a já se tam nechávala zesměšňovat a ponižovat. Měla jsem to mít. Co jsem měla čekat? Celá ta komunita je jeden velký omyl. Celé tajení sviní před nováčky. Jasně, vždyť co zmůže taková mladá tehdy 18tiletá blbka, která se sem vlastně vesrala sama? Nic... Ale to si jen myslí...dokážu víc, než si myslí... Bude to chtít...přípravy...úvahy...bude to chtít na čas zmizet, odpoutat se od všeho, od rodiny, od přátel, od svého dosavadního života.. a někde spřádat plány. Dokážu to? Můj sen...můj jediný a poslední sen...vše s emi vyplnilo...jen ten sen je prázdný.. a já se bojím, bojím se lidí, bojím se věřit. Bojím se, že mi kdokoliv další ublíží. Bojím se ztratit. Bojím se opustit. Neměla bych být takový sobec. Měla ybch duělat to, co musím, abych je ochránila. Abych i sebe ochránila. Když se podívám na levou stranu svého blogu...vidím..Kdo je vlastně Sofie.. pořád jsem jen upravovala věk... ale co bude, až odmaturuji? Co tam napíšu? Jmenuji se Sofie... a jsem..nezaměstnaná...troska..jsem troska... Nejsem vůbec nic..klesám ke dnu a padám. Připravuji se na příjmačky na vysokou...nebo jsem ve službách Pána.. Nebo už není žádná Sofie? Stojí tam u toho mostu jen plachý stín, který kdysi býval člověkem? Hledal by mě někdo? Utřel by si ruce, od té špíny a zničil by další. Třeba ji tím dávám naději. Třeba si chce nejdřív zamést to co řpedtím nadrobil. Co mám dělat? Mám bojovat? Mám utéct? Mám zemřít? Mám ztratit? Tak jako jsem už jednou ztratila.. Přeju si...přeju si úspěšně dokončit 4. ročník a absolbovat maturitní zkoušku...přeju si... přeju si zachránit vše dobré, co pro mě na tomto světě zůstalo a přeju si, aby zmizel z mého života...nejdříve mi šlo o pomstu..teď mi jde o záchranu. Já se bojím. Nepopírám to a nikdy jsem nepopírala. Mám regulérní strach. Nebojím se o sebe. Bojím se o to, co bych ztratila. Co by mi vzal. Co už mi vzal. Vzal mi mou lidskost. Vzal mi mou tvář. Vzal mi mou důvěru. Lásku. Život. Štěstí. Cit. Vzal mi vše a já teď cítím jen bolest a strach. Propadám se čím dál níž a už téměř ani světlo nevidím. Kdo mi má teď podat ruku, když jediný ji ode mě odhazuje? Kde mám hledta útěchu, když e bojím znovu věřit? Kde mám hledta lásku, porozumnění, soucit. Chtěla bych...chtěla bych, aby si mě někdo vzal k sobě. Aby mě utěšoval, hladil, aby se o mě staral a pomáhal mi vstávat. Přála bych si mu nadevše věřit a cítit to samé i z něho. Přála bych si se u něj schovat na nějaký čas, než se vše přežene.. a pak...pak možná...s jeho pomocí...vstát..získat sílu a jít dál..Společně s ním..

Jak mám pak dokázat psychické?

16. září 2012 v 16:40 Každodenní povídání
Málo komu se podaří vidět, jak se mladej kluk chce předvést na skatebordu a rozbije si držku tak, že skončí s poraněnou krční páteří v nemocnici... Černý humor, ale jeho chyba. Děkuji za věrným lidičkám, kteří jsem pořád chodí, ačkoliv nic nepřibývá. Víte... dostali jsme za úkol napsat slohovku "Já za 20 let" a já si teprve teď uvědomila, že když vše výjde dle mých plánů, budu za 20 let tím, čím chci být. Ale.. bude mi to stačit? Když konečně dosáhnu svého, nebudu cítit další prázdnotu? Síla věřit může změnit osud. Změnit osud. Věřit ve svou sílu. Ale.. každý potřebuje někoho, komu bude věřit. Jak mám někomu věřit, když se do teď nemůžu srovnat s tím, co se stalo před rokem? Krucinál, jak jsem mohla být tak blbá? Naivní? Pitomá? Proč mě nedá pokoj? Proč mě nenechá být? Proč mi vyhrožuje? Pryč pryč pryč. Já vím, o co jde. Vím to, celou dobu to vím. Celou dobu, co mám v ruce ty složky. Nebezpečné složky. Smetu ho. Srovnám to celé se zemí. Začne nový hon na čarodějnice. Všichni tihle..lidé.. se budou třást a bát. Jakmile přijde okurková sezóna, jakmile novináři nebudou mít o čem psát. Udělala jsem pár opatření, která mě ochrání, na nějakou dobu, na nějaký čas. Potom musím zmizet. Utéct. Schovat se. Vím, že to smete jeho. Vím, že to smete celou tu zasr..nou komunitu. Vím, že to smete mé přátele. Ale nemám na výběr. Legální řešení neexistuje a k nelegálnímu se neuchýlým. Celý život bych musela nést tu tíhu na krku. Smetu ho. Zničím ho. Bude litovat všech těch dívek a všem se jim přijde poklonit. Ani fyzické týrání se u nás nedá téměř dokázat. Jak mám pak dokázat psychické?

Zahynu

5. září 2012 v 20:50 Každodenní povídání
Měli jste někdy pocit, že Vás něco žere? Bolí to uvnitř, rozežívá Vás to zaživa. Bojujete, snažíte se vyhrát, snažíte se vyyhrát nad tím zlem, ačkoliv nikdo předchozí neuspěl. Kdo je zasažen, nikdy se z toho nedostane. Mám jen pomalejší proces. Pomalejší, kterej mě rychleji zabíjí. Vzpomínám. Přemýšlím. Prohlížím. Dívám se. Stockholmský syndrom. Bolest. Strach. Láska? Já nevím. Nevím, protože mě to pohlcuje. "Bojuj a nepřestaň, jinak začneš opět od nuly." Ale v tom to je. Já už nemůžu. Nemám už chuť začít znova od nuly. Nemám už chuť bojovat. Mohu jen prohrát. Prohrát ten ukrutný boj, do kterého jsem se dostala vlastní vinou. Svou důvěřivostí. Tím, že jsem zradila člověka, který mě miloval. Jaký to pro něj musel být pocit? Zjistit, že jsem ho podvedla? Už je to rok. Před rokem...touhle dobou... Jsem milovala... Pak se bála. Umírala. Ztrádala. Stockholmský syndrom. Jak uniknout? Jak, když to nikdo nezvládl? Všechny skončily na jednou místě. Kromě dvou...Jedna hůř.. a druhá ještě hůře. Ale mě to zabíjí. Nemůžu se hnout z místa. Spadla jsem do propasti, ale nemůžu z ní vylézt. Křičím, ale nikdo mě neslyší. Pomooc! Pomoooc! Prosím Vás!! Prosím zachraňte mě. Prosím Vás. Prosím. Prosím Vás. Nenávidím ho. Zničil mě. Ale v poslední době převažuje láska. Proč? Stockholmský syndrom. Vede k zešílení. Léčba je jediná možnost. Ale jak se léčit, když nikomu nemůžu říct, co se stalo? Jak? Nikdy nemůžu říct nikomu celou pravdu. Zničilo by to i můj život. Za to, jaká jsem. Za to, co jsem. Chci běžet. Běžet a utíkat. Daleko. Dokud mi stačí nohy. Dokud mi stačí plíce. Chci běžet, rozeběhnout se a skočit. Chci cítit, jak svou hlavou prorážím temnou hladinu vody. Chci cítit, jak mě ledová voda obepíná. Jak mi zatéká do uší. Do očí. Do pusy. Jak mi propichuje tělo skrz na skrz. Chci cítit, jak vydechuji a poslední, co chci slyšet je "Miluji Tě, vrať se mi." a pak chci vstát z mrtvých. Nemůžu s tím dál žít. Ať se snažím jak chci, nemohu. Zničil mě. Stačí slovo a šel by sedět. Ale ovlivnil mě. Nemůžu správně usuzovat. Mohla jsem, dokud jsem byla po šoku a uvědomovala jsem si, co se děje. teď už se mi vše ztrácí. Vše mizí a vyplouvají jen dobré vzpomínky. Proboha, proč jsem se nepodřídila? Proč jsem ze sebe neudělala to, co ze mě chtěl? Měla jsem tam někde snad ještě dostatečně silnou osobnost? Trvalo by to snad déle? Zachraňte mě prosím. Nemohu žít. Nemohu jít. Chci ho zničit. Chci se pomstít. Vždy, když sio vzpomenu na tu bolest, křik, rány, ponížení, zotročení. Chci, aby se mi podíval do očí a poklonil se mi. Chci mu ukázat, že jsem se stala přesným opakem toho, co chtěl. Nezničil mě. Ba naopak. Já teď roztáhnu křídla a vzlétnu. Vzlétnu a zničím já jeho. Tak, abych nepadla s ním. Zničím ho a pak budu moci žít. Jinak zahynu...