Pokud máte alespoň kapku cti v těle a i pokud nemáte,
prosím a žádám Vás, abyste z mého blog nic nekopírovali,
především pak mou tvorbu a mé myšlenky.
Pokud chcete tak nutně použít některou z mých vět do svého článku,
prosím o uvedení mě jako autora. Děkuji Vám.



Říjen 2012

Plakáty

29. října 2012 v 12:15 Každodenní povídání
Dobré odpoledne :) dnešní trochu neobvyklý článek bych chtěla věnovat, jakožto jsem to udělala již párkrát, ale né příliškrát, abych měla mít výčitky..reklamě.. Naše milovaná Kukí, se totiž rozhodla, nevím jestli mohu říct proč, že prodá mnoho svých milovaných a nejmilovanějších plakátů s anime tématikou. A jelikož je to moje starší sestřička, beru si za povinnost, jí alespoň takto pomoci a Vám dohodit úžasné plakáty za skvělé ceny :) Bohužel na fotkách tolik nevynikne jejich skutečná barevnost, jelikož jsou focené mobilem, ale jsem si jistá, že Kukí dle vašeho přání může zajistit lepší snímky. Velikost každého z plakátů je 43x57cm (s odchylkou cca 1cm). Cena jednoho je 65,- + poštovné. V případě Vašeho zájmu se obracejte buď do komentářů, nebo na email a nebo ke Kukí :) Děkuji za pozornost


Ale já chci..

24. října 2012 v 19:59 Vlastní tvorba
Stalo se Vám někdy, že jste měli potřebu něco napsat, vzali jste papír a tužku a seškrábali nějaké věty a když jste se probudili z toho zvláštního tranzu, ze kterého jste si pamatovali jen to, že píšete a znovu si po sobě přečetli daný text, zjistili jste, že Vaše myšlenky reagovaly za Vás a rozhodly se sepsat samy a ještě do veršů? Nerozumím tomu a ani nevím co jsem napsala...Bylo to strašně zvláštní...ale přikládám...třeba budete mít rozumné vysvětlení...názor..

On přišel do mých snů a zamotal mi svět
a já nevěděla kam, ani kudy jak a zpět.
Díval se na mě s tou klasickou jiskrou očí
a já cítila, že svět se mi jen točí.
Kdykoliv viděla jsem ho s jinou,
cítila jsem závisti, co mi žilou plynou.
On hluboké měl oči, jako temnou noc,
já dívala se do nich a volala o pomoc.
On mě možná vyslyšel, aby mě potom stáhl ke dnu,
já chtěla vědět jen jedno, ještě dřív než padnu,
Zda cítil ke mně něco víc než k těm ostatním ženám,
zda miloval snad jenom smích a sebe, to já neznám.
Tak kdo jsi a proč jsi vlezl do mého světa,
když jsi věděl, že u mě máš vždy právo veta.
Myslela jsem si, že mám co jsem chtěla,
ale díky tobě jsem poznala, že mýlila jsem se zcela.
Zoufalství a strach mám, že nevím jak to napsat,
skládám tady báseň hloupou, kdo by ji mohl přepsat?
Ty fotky tak zrazující jsou,
já dívám se naň a mé srdce tluče pod oblohou.
Běž a netvrď mi, že krásná jsem,
nevracej se jen, abys viděl, jak zničil jsi můj sen.
Co říct, snad jen řeknu to však svými slovy,
je to jak sen, co ve snu jiném si to hoví.
A když se dívám do oblohy,
cítím, jak se mi třesou nohy.
Ale já volám... já chci...chci..

Něco je špatně...

23. října 2012 v 15:25 Každodenní povídání
Kamarád spáchal sebvraždu..člověk, o kterém jsem si myslela, že mě naučil smát, zřejmě není takový, za jakého se vydává... Jsem zmatená, zničená, nic nechápu. Nikdo se mnou o ničem nemluvil ani nemluví. Potřebovala bych.. měla jsem něco poznat.. krucinál... nemůžou se dít dvě špatné věci současně...jsem naštvaná... mám chuť vzít ten provázek a roztříhat ho na sto malinkých kousků. Jenže nemám důkaz. Byla jsem možná jen zmanipulovaná k tomu, abych si myslela, že se mnou manipuluje vlastně někdo jiný? Kukí má problémy.. Něco je špatně...téma týdne se dneska nějak vyjímečně hodí...Ale co? Já nevím.. a vy to víte? Tak jak mám rozluštit hádanku, o které nevím, kdo z nich mi lže a co mi kdo tají? Dva konce provázku zamotané v jednu smyčku...Cítím se tak blbě jako nikdy. Nepotřebuju objetí. Potřebuju mluvit. Nepotřebuju lži. Potřebuju pravdu. Nepotřebuju svině. Potřebuju někoho, komu můžu věřit... Ale komu vlastně můžu věřit? O víkendu přišel a rozházel můj svět vzhůru nohama...když si konečně myslím, že vím, čemu rozumím a čemu rozumět chci, příjde jiný, který naprosto zpochybní vše, co on řekl.. a do toho se A. zabije.. Tak.. A co teď?

Arigato

21. října 2012 v 16:43 Každodenní povídání
Štěstí, láska, důvěra, porozumnění, komunikace... slova, která mnozí z nás nechápou... vázání... už chápu.. Nebudu řikat nic, protože to krásné, co se stalo, je jen mezi ním a mnou. Nebudu psát nic, protože by ta vzpomínka zmizela, jako mizí ty bolestné kdykoliv je vložím do slov. Ukládám ji do svého srdce, kde ji uchovávám, aby mě mohla provázet a dodávat mi odvahu, štěstí... úsměv.. Arigato


Nic není a nebude takové

12. října 2012 v 19:55 Každodenní povídání
Je to zvláštní, když už ani to, co bylo vždycky tak normální a tak běžné, se mění.. Je mi 20. Všichni mi to připomínají se slovy "Páni, ty už si stará." Ježišmarja. 20 je pro Vás stáří? Co mají pak řikat naši rodiče? Moje matka za mnou zase celé dny chodí a řiká, že jakožto dospělá žena bych měla uspořádat oslavu a osobně pozvat všechny příbuzné. My snad budem dělat nějaký obřad mé "dospělosti"? A proč až teď ve 20ti? Jako se muslimky zahalují do závojů, když mají svou první menstruaci, já ve 20ti budu zvát své rodinné příslušníky a vyhradím jim celý den (!!) ze svého času, abych s nima mohla poklábosit o tom, jak je všechno bolí. Jak jsem to klesla? Jsem to pořád já. Nezměnila jsem se. Možná se odstěhuju, začnu pracovat během studování vysoké školy, vdám se, budu mít děti. Ale pořád jsem to já nebo ne? 20 je nádherný věk tak proč se ke mně všichni chováte jako k naprosto dospělé osobě? Proč se na mě všichni díváte, jak kdybych potřebovala tradiční rodinný obřad s nějakou bohoslužbou? (:D:D) Nejsem věřící. Nikdo z naší rodiny není. Ale tohle co se kolem mě děje mi už vůbec nepřipadá normální. Když jsem "byla dítě", potkala jsem skvělého kluka. Ještě před mým osudovým Lukášem. Jmenoval se Radek. Matně si vzpomínám, jak jsme se seznámili. Šla jsem tenkrát, plná naděje, v nejlepším oblečení, co jsem měla. Sešli jsme se před Billou. Procházeli jsme se podél řeky zatímco jsme se drželi za ruce. Vypadalo to, jako bych konečně..našla. O pár dní později mi řekl, že se vrací k dívce s dítětem. Poté jsem poznala Lukáše. Zamilovala jsem se. tehdy jsem nikdy nikoho tak nemilovala. On se poté s tou s dítětem rozešel a našel si.. ani už nevím, jak se jmenovala. Vím, že tenkrát kreslila nádherné obrázky. Sebe jako soba a jeho jako sršeň. Měla jsem tehdy Lukáše a jeho štěstí mu přála. Přála jsem mu jeho štěstí i po rozchodu s Lukášem. Nedávno jsem ho znovu potkala. Po roce a půl se s ní rozešel. Teď už má zase jinou. Je to zvláštní. Tak dlouho jsem ho vídala s ní. tolik fotek. Tak šťastně zamilované tváře. A on má jinou. Dívám se na jeho fotku s novou oslňující a hodně let starší, než je on..blondýnkou. Když už ani to, co bylo tak běžné a normální, není, co nám potom zbyde? Minulý podzim. Ano, už je to rok. Zažila jsem peklo. Zažila jsem JEHO. Po rozchodu s Lukášem jsem bloudila a bezhlavě koukala, jak mám žít? Kam mám jít? S kým mám být? A pak... zatímco jsem chodila se strašně milým klukem...jsem poznala jeho. Bezhlavě jsem se zamilovala. Sledovala jeho rty. Jeho pohyb. Jeho ruce. Oči. Ústa. Milovala jsem jako nikdy a protože mi nabízel to, co jsem u svého předchozího mít nemohla, šla jsem. Nabízel mi skutečný vztah. Ano, to jsem si myslela. Tak naivní jsem byla. Je to ON. Je to on.. pořád jsem si řikala.. a pak jsem si toho všimla. Byly to náznaky. Byly to drobné chybky, nepozornost, kterou udělal. Nedávala jsem tomu váhu. Nepřipadalo mi to důležité. Každý občas vyklouzne. Hodně pil. Dostával tehdy takové chutě. Škrtil mě. týral mě. Svázal mi ruce a zachytil mě za hák stropu. Bil mě. Bičem. Pořád mi to opakoval. "Nejsi nic. Jsi jen špína na mé botě, jsi jen hovno na trávě, ne, ty nejsi ani to hovno. Patříš mně. Jsi mým majetkem. Vždy budeš. Dokud tě nepropustím.." bil mě a bil a rány bičem šlehaly na mé tělo. Vzpírala jsem se. "Prosím, udělám vše co budete chtít." brečela jsem. Kňučela. Až po chvíli. Ztratila jsem na chvíli vědomí. Vniímala jsem jen hlasy. "Nejsi nic." Rány přestaly bolet. Slyšela jsem šlehy bičem, aler necítila jejich dopad. Tehdy se mu to povedlo. To byl ten moment. Moment, kdy mě zlomil. Moment, kdy jsem ztratila sebevědomí. Moment, kdy mě dostal tam, kam chtěl. Já jsem tě milovala. Milovala jsem tě ty jeden psychopate! Co jsi zač? Co jsi provedl s ostatními? Kde je ta "ztracená"? Utekla nebo si ji odstranil? Proč se mě nikdo z těch starších nezastane. Proč, když o tom všichni vědí, proč všichni jen hloupě mlčí? A tehdy... "Svlékni se a sundej si hodinky a dej mi mobil. Co si to dovoluješ mi odporovat?" Chytil mě pod krkem a vláčel k té věci. Připoutal mě k ní. Byla jsem celá nahá. Brečela jsem. Vzpírala se. "Prosím pusť mě." Můj řev se ozýval celou místností. Nikdo mi nepřišel na pomoc. Seděla jsem tam a slyšela jsem ve vedlejší místnosti "Je nahá a přikovaná, kdokoliv se na ni můžete jít podívat a dělat si s ní co jen chcete." Brečela jsem. Lidé chodili okolo a nikdo mi nepomohl. Starší se do toho nechtěli plést a mladí si mysleli, že je to jen nějaká hra. Pakliže by to první zlomení nestačilo, tohle mě ponořilo dokonale. Po hodině přišel, díval se na mě. Nevzpírala jsem se. Dotkl se mé tváře. Hořela jsem. "Už budeš hodná?" "Ano, udělám co budete chtít. Prosím, už mě tu nenechávejte." rozdělal okovy a hodil po mně mé oblečení. "Ještě jeden problém a skončíš tak opět." Pakliže mě něcvo děsilo, bylo to to ponížení. Ponížení, že si mě kdkoliv může prohlížet. Že se mě kdkoliv může dotknout. Nikdo to naštěstí neudělal. Ale to, že kolem chodili lidé bylo pro mě mučení. Ano, některé pasáže jsem vynechala. Zjednoduššila jsem to proto, protože je tu dosti neplnoletých čtenářů a já bych nerada někoho přivedla do rozpaků. To co jsem zažila bylo peklo. Mohu o tom psát. Mohu to vyprávět. ale kdo mi uvěří? Nemám důkazy a on má dostatečně mnoho podkladů, aby vše využil proti mně. Tak co mám dělat? Kdyby mě nepronásledoval. Pomstít se je tak snadné. Ale utíkat. To je mnohem horší.. Tak co mám dělat? Co mám dělat??

Jen sen..

9. října 2012 v 18:38 Každodenní povídání
Přišla za mnou, jako za svou nejlepší kamarádkou, ačkoliv by mě měla nenávidět. Možná nevěděla, že to jsem já. Měla slzy v očích. Tuna make-upu se jí začala rozpouštět po tváři. Její cit byl tak upřímný. Tak jako byl můj, tak jako byl tisíce žen před námi. Objala mě a ve mně hrklo. Cítila jsem její horký dech. "Má rakovinu. Umírá." řekla skrz sevřené rty, kterými snad chtěla prosit bohy o pomoc. Umírá. Zazněl mi její hlas ještě jednou v hlavě. Umírá. Zahřálo mě u srdce snad více, než kterýkoliv jiný cit. Bolest a strach, který jsem cítila celé ty roky. Umírá a s ním umírá vše špatné, co mi přinesl. Na tváři se mi vytvořil úsměv a typický dolíček, co mám po matce. Už se můžu vrátit domů. Strach o sebe. O rodinu. Je to pryč. Neviděla jsem ho a přes bolest, kterou jí to způsobovalo si ani nevšimla, jak jsem šťastná. Konečně. Konečně. Konečně bude po všem. Umírá a můj život může konečně začít.

Psy - Gangnam style

8. října 2012 v 23:27 Zaujalo mě
Už je to asi tak měsíc a já jsem se k napsání tohoto krátkého úryvku a přidání videa dostala teď...před cca měsícem se totiž v České republice rozšířila mánie "Gangnam style" ...dost dobře by mě taky zajímalo jak a proč až tak pozdě, když tam video visí už od července...to zase někdo něco objevil a všichni se toho chytli...Video je strašné :D o tom není pochyb :D Ikdyž zálrží, jak se na to kdo dívá...písnička je taky děsná :D vlastně celé je to šíleně primitivní a příšerné, ale přesto chytlavé a když si to všichni pouštějí od rána do večera tak ať na to nadávají jakkoliv, ta hudba nelze dostat z hlavy.. :D yes...přichází GANGNAM STYYYYLE :D


Končí mých krásných -náct a začíná dospělost -cet

6. října 2012 v 14:35 Každodenní povídání
Končí mých krásných 19-náct a začíná dospělost. Oficiálně jsme dospělí už od 18 let, ale jakmile se přehoupne naše náctiletost, začne -cet a jsme "mladí dospělí". Můj nevlastní synovec se mě zeptal, kolik mi bude a oznámil mi, že "proč se se mnou vlastně baví, když už jsem tak stará". Spolužačka aby to umocnila se na mě začátkem října podívala a řekla "Už za 9 dní." Ano, již ve středu dospěju. Již ve středu opustím své náctileté děství a můj život se posune někam dál. Kam? Jak moc zásadní to je krok? Co vše se změní? Už od svých 13 let, kdy se doma všechno pokazilo a rovina všeho začala jít tak nějak stranou jsem si řikala "Už, abych byla plnoletá a mohla odejít." V 17 letech jsem si řikala "Už jenom rok a bude to tady." Pak jsem se spoléhala na maturitu. Teď už konečně cítím, že můžu odejít. Nevím, ejstli to pochopí nebo ne. Nevím, jestli odejdu teď, nebo až za půl roku, až dodělám maturitu. Vím jediné. Musím odejít. Musím je uchránit. Před sebou samou. Před mou minulostí. Před ním. Netuším co budu ten rok, než se dostanu na vysokou dělat. Netuším jak a kde budu žít. Netuším, kam se můj život bude ubírat. Netuším, co všechno si vezmu, až se budu stěhovat. Ale vím, že musím pryč. Vím, že každý den se mi pouto mezi mými rodiči ztrácí, cítí, že jsem dospělá, cítí, že jim mizím z dohledu, cítí že odcházím. Tento víkend jsem jako jeden z mála zůstala doma. Co z toho mám? Hádky. Rozruchy při obědě. Nenávist. Naštvanost. Nemyslím moji, ale všeobecnou. Dusnou atmosféru, tkerá se tady line. vím, že je opustím. Vím, že to bude brzo. Vím, že to chci. Vím, žer to dokážu, ať už s jejich souhlasem nebo ne. Vím, že se bojím. Ztratím zázemí. Ztratím rodinu. Ale něco nového se otevře. Ve středu se podívám do zrcadla. Ve středu se na sebe usměju. Ve středu si řeknu "Jedna etapa končí, další začíná." Začnu žít. Začnu žít své sny. Proč je odloučední tak těžké? Proč mi chybí už teď, jen na to pomyslím? Proč, když vědí, žer mě ztrácí na mě ještě více křičí, jsou naštvanější a protivnější? Proč nemůže být normální rodinná pohoda? Proč? Jmenuji se Sofie a jsem 20tiletá studentka. Jsem majetek svého Pána. Jsem někdo, kdo dal celé své tělo i svou duši svému Pánovi. Jsem někdo, kdo ztratil mnoho a ztratí jeěště víc. Jsem někdo, pro koho se možná otevřou nové možnosti. Jsem někdo, dko se s Vámi brzy bude muset rozuloučit, aby se ochránil. Jsem někdo, kdo vůbec nikoho nezajímá. Jsem bezejmenná. Jsem nicotná. Jsem věc. Jsem ztracená a znovu nalezená. Jsem shozená a znovu vyzvednutá. Jsem někdo, komu se dočista mění život před očima. Jsem někdo, kdo se bojí pronásledované minulosti. Jsem někdo, komu umřel nejvěrnější přítel, kterého jsem kdy mohla maximálně milovat. Jsem podvedená. Jsem sama...


The Voca People

2. října 2012 v 20:56 Zaujalo mě
Údajně budou v České Republice, ale na ně už mi opravdu peníze nezbývají, takže ty si budu muset odpustit. Ale tak kdyby někdo chtěl zažít úžasný zážitek..Tak přidávám pro inspiraci..