Pokud máte alespoň kapku cti v těle a i pokud nemáte,
prosím a žádám Vás, abyste z mého blog nic nekopírovali,
především pak mou tvorbu a mé myšlenky.
Pokud chcete tak nutně použít některou z mých vět do svého článku,
prosím o uvedení mě jako autora. Děkuji Vám.



Leden 2013

Mozart 's Greatest Violin Piece

17. ledna 2013 v 20:41 Zaujalo mě
Mozart... a neohrnovat nos.. dyť to je pastva pro uši :))) :D


Definitivní stěhování

9. ledna 2013 v 15:35 Každodenní povídání
Sedím tu, v novém bytě, tupě čumím na svůj blog a říkám si, kéž bych těch přednastavených článků měla víc. Stěhovala jsem se.. a odstěhovala. Mé poslední rozloučení s rodiči, za které jsem se modlila, aby se nikdy nestalo proběhlo v sobotním odpoledni prásknutím dveří. Nedokážu si představit a uvědomit, kde...kde se v nich vzala taková zlost, která je donutila udělat něco tak hrozného. "Terárko si nevezmeš, je moje, já jsem ho platil..." nebo "Počkej, musím se podívat na holky, než je zabiješ." Ta zlost a ten řev. Být to máma, už by měla infarkt. Ale ta jen tupě přihlížela a na tátův rozkaz jako ocásek za mnou chodila, aby přesně viděla co balím. Jako bych je snad chtěla okrást??? Byla jsem ve svém pokoji, ktertý sdílím s bratrem, seděla o své skříňky a házela do kufru svoje věci. Proč tak strašně musela vidět, co balím? I kdybych si chtěla vzít něco, co mi nepatří, což jsem nikdy nechtěla a nikdy v životě bych si to ani nedovolila, tak bycvh za žádných okolností neokradla svého bratra. Připadala jsem si jak špína, jak odpad, který se musí vynést. "Všechno co tady zůstane a je tvoje se okamžitě zlikviduje." neměla jsem slov. Balila jsem dětské hračky, všechno oblečení, panenky, plyšáky, drobnosti, u kterých jsem si řikala, že je snad odstěhuju časem. Vnutili mi auto, které jsem za žádnou cenu nechtěla a řekli, že když si ho neodvezu, tak ho nechají odtáhnout. Sháněla jsem na poslední chvíli řidiče, jelikož já, ačkoliv mám řidičák mám z aut hrůzu, aby auto neskončilo ve šrotu. S přítelem jsme objížděli obi, hornbach a další, aby holky měly kde tu noc spát. Bylo mi zle. Myslela jsem, že budu mít hysterickej záchvat. Řvali na mě, že jim to dělám naschvál, z trucu. "Zdrav ty, když jdeš nahoru, můžeš je potkat, až půjdeš dolů.." přišla druhá smska, hned po smsce, že týrání zvířat je trestné dle bla bla bla u EU... Těžko zdravit někoho, kdo neodpovídá a zády se otáčí. Kdybych neodstěhovala notebook předtím, když jsi moji drazí mysleli, že si ještě dělám legraci a že jen tak vyhrožuju, nejspíš bych ho teď už neměla. Nevím co s autem. Dojíždění je děsné. Celý byt se doslova topí ve věcech a já nejsem schopná a hlavně nemám čas na to se tím prokousat. Proč prostě nedokázali pochopit, že jsem potřebovala odejít? Táta alkoholik, brácha schizofrenik, máma na prášky. Už jen slepě poslouchala opileckého otce, protože neví a netuší jak se bránit, neví jak má vyřešit tu situaci a když i já ztratím naději, cítím, že semnou taky není něco v pořádku, že už ta situace je pro mě tak neúnosná, že by mi brzy hráblo téže, rozhodnu se odejít, abych se prakticky záchránila, jsem zase já ta nejhorší? "A naval klíče, když už tu nebydlíš a až si uvědomíš co si provedla, tak ti je možná vrátíme." Oni mě odstrčili a odřízli definitivně. Já to tak nechtěla. Slibovala jsem matce, že se budu stavovat, ale oni mě nakonec podrazili. Sedím v obýváku ve svém novém domově, poklízím a chystám se učit a absolutně netuším, jestli se je někdy budu chtít po tom všem vidět. Jestli svou matku, která na mě v očích pouštěla tak obrovskou zlost a nenávist, budu chtít ještě někdy vidět a budu chtít, aby byla babičkou pro mé děti. Od něj jsem čekala ledaccos. Ale to, že se za něj postaví... A prarodiče, kterým se to mělo ututlat mi nakonec starostlivě volají a zřejmě si teď myslí verzi o příšerné rozmazlené dceři, která utekla z domova. tak takhle já jsem skončila. Ale...jsem pánem svého času. Ikdyž nemám teď své rodiče a příbuzní si o mně myslí zřejmě kdo ví co...jsem šťastnější, protože jsem svobodná, postavená na vlastní nohy a zopodvědná sama za sebe. Ale co bude dál?