Pokud máte alespoň kapku cti v těle a i pokud nemáte,
prosím a žádám Vás, abyste z mého blog nic nekopírovali,
především pak mou tvorbu a mé myšlenky.
Pokud chcete tak nutně použít některou z mých vět do svého článku,
prosím o uvedení mě jako autora. Děkuji Vám.



Únor 2013

A taková je realita..

5. února 2013 v 21:07 Každodenní povídání
Před třemi měsíci jsem ho poznala. On přišel do mých snů.. Napsala jsem báseň, charakteristiku. Po tom, co jsme se spolu milovali, po tom, co napadl první sníh. Po našem prvním setkání, při kterém mi dal to, co nedal doposud žádné jiné. K čemu jsou lana? Ten šátek má pro mě silnější pouto. Zničila jsem vše. Vše co by mě s ním spojovalo v domnění, že se od něj odtrhnu. Že se rána zacelí. Toho bílého šátku s červenými puntíky jsem se ale vzdát nedokázala. Proč? Už tolikrát jsem držela ony nůžky. Proč? Nejdřív jsem si myslela, že to je z lásky. Poté, že jsem slabá. Poté z bolesti, protože jestli jsme mezi sebou stále propojeni poutem, dokáže cítit a vnímat to co já. Jeden můj kamarád řekl : "Každý občas potřebuje něčemu věřit." Díval se při tom na kostel, když jsme procházeli pražskými uličkami. Každý potřebuje něčemu věřit. Já v nic nevěřím. Proč taky? Nikdy mi to nic nepřineslo. Nic dobrého. Ale každý potřebuje něčemu věřit.
Před asi 14 dny mi moje nejlepší kamarádka dala knížku. "Den pro sebevraha" Zasmála jsem se tomu názvu a poděkovala jsem jí za ochotu, ale opravdu jsem se momentálně po mém neúspěšném pokusu zabít nechtěla. Po jejím naléhání a přemlouvání jsem jednoho večera začala číst. Bylo to o klukovi, mladém dospělém, mezi 20-25 rokem. Běžel na mostě a vyhlížel správné místo, kde by skoncoval se svým životem. Žádná krev. Žádný horor. Nebylo to dokonce ani dobře popsáno. Stál tam a chystal se skočit, chystal se ukončit svůj život. Najednou se tam objevil jiný kluk, stejně starý, ale mnohem více sebevědomý a jistý sám sebou. Jeden den. Požádal sebevraha o jeden den, ve kterém mu ukáže co je to život. Holky, bary, nahé sprchování, nahé fotky. Četla jsem tu knížku a pořád nechápala. Dostal se k toho. On mu pomohl. Byl šťastný, bral život plnými doušky a prahl po něm. Ale jeho zachránce chtěl vlastně svým způsobem osvobodit sebe. Příběh o tom, jak jeden neznámý člověk zachrání druhého, aby se očistil a ten druhý následně zachrání jeho. Skutečný příběh o člověku, který se setkal s člověkem nakaženým HIV a následně měl tři měsíce strach, že se nakazil téže, si ve finále, po zjištění, že je v pořádku tak váží života a tak ho miluje, že by se už nikdy nepokusil o nic podobného. Konec mě téměř rozbrečel. Neměla jsem slov a nevěděla co si o tom myslet. Autor napsal, že vyjma pár upravených scén je to pravdivý příběh, který si prožil. Doporučuji ji všem, kdo jste na pochybách a nevíte, zda-li svůj život ukončit. Ikdyž je to psáno z mužského pohledu, člověku to dává jiný nadhled. On chtěl zničit svůj život, už nevěděl jak dál, ale někdo mu dal naději. Pakliže je nenajdeme v sobě, nezbývá nám nic jiného než věřit v něco vyššího. Já jsem nikdy nebyla křesťanka, ani vyznavač jiného náboženství. Buddhismus mi byl nejbližší, protože dával lidem pocit, že v něco můžou věřit, ale zároveň je neupínal na myšlenku neexistující osoby. Já jsem se na 20.10., kdy jsem oslavila svoje narozeniny znovu narodila. Proč? Protože do té doby jsem žila jen v bolesti a utrpení. V dychtění po pomstě. Ten den jsem se zamilovala? Možná. Ale ikdyž jsem pak ztratila, nespadla jsem do toho bláta, protože ten člověk mě naučil v něco věřit. Nikdy jsem netušila co jsi o něm myslet. Blázen? Člověk, co jen využívá ženy? zbabělec? Někdo kdo kritizuje a sám si nezametl před vlastním prahem? Já nevím. Zamilovala jsem se a zase ztratila. Přesto mi dal naději. Dal mi sílu v něco věřit. Jednou řekl : "Ty jsi ten jediný člověk, který může tvého otce změnit." a já to dokázala. Jedním ostrým a bolestivým slovem a jedním rázným a rychlým činem jsem dokázala to, co jsem se snažila dokázat strašně dlouho bezúspěchu. Dokázala jsem ho zbavit jeho závislosti. Alkoholismu. Snad ho to zabolelo. Snad si to uvědomil. Snad právě proto přestal pít a snad mu to právě proto vydrží. Tati. Jsem na tebe pyšná a mám tě strašně moc ráda. Ikdyž jsme se často prali a řikali jsme si ty ošklivé věci. Dal jsi mi krásné dětství. A to si budu pamatovat navždy.