Pokud máte alespoň kapku cti v těle a i pokud nemáte,
prosím a žádám Vás, abyste z mého blog nic nekopírovali,
především pak mou tvorbu a mé myšlenky.
Pokud chcete tak nutně použít některou z mých vět do svého článku,
prosím o uvedení mě jako autora. Děkuji Vám.



Březen 2013

Potlesk pocítit...

24. března 2013 v 15:06 Vlastní tvorba
Proč svět se mi zdá,
proč volá mě dálka,
proč ruce jsou cizí,
je to vnitřní válka?

Já nechci tak moc,
jen něco dokázat,
dej mi šanci,
nechat se ukázat.

Já nevím kdo jsi,
je mi to jedno,
jen nech mě teď snít,
dej mi to roucho.

Chci cítit ten provaz,
co jen vzduchem prosviští,
a vůni potlesku,
co dech jen zajistí.

Nechej mě snít,
a být čím toužím být,
dej mi tu šanci,
ti modelem jít.

Srdce mi otevřít...

Proč ženy pláčou, proč pláču já?

18. března 2013 v 12:02 Každodenní povídání
Minulost. Budoucnost. Přítomnost. Bolest. Strach. Neporozumění. Obavy. Bezmoc. Láska. Smrt. Nenávist. Už moje teta řikala, že nejsem schopná se smířit. Smířit? Smířit se smrtí? S bolestí? Se ztrátou? Nejsem. Nejsem schopná odpouštět a nejsem schopná zapomínat. Čas všechno přebolí, pořád se řiká, ale proč u mě to tak není? Proč? Proč mám pořád tu bolest v srdci a objevuje se čím dál častěji? Rozbrečím se a... nevím proč. Proč brečíš, pořád se ptají. Proč? Kvůli Jůlíkovi? Kvůli NĚMU nebo němu? Proč mě všechno tak bolí, ikdyž už je to třeba tři roky za mnou. Proč pořád cítím ten strach, že se jednou objeví mezi dveřmi a začne křičet. Jak sis mohla sundat ten obojek. Topit ve vodě. Bít. Ten strach a zároveň ta láska. Ten stockholmský syndrom. Ten strach, že když přivedu do svého světa jinou bytost, o všechno mě připraví. Tak jako mě kdysi připravila moje nejlepší kamarádka. Je to jeden z dalších bloků, který mě tíží? Teď maturita. Přijímačky. Zkoušení. Nezvládám nic. Trápí mě minulost i budoucnost. Trápí mě to, co bude zítra. Mám ohromný strach. Nedokážu to už unést. Nevím jak. Já nevím jak, chápeš? Všechno se to hromadí a já to nedokážu odblokovávat. Jsem tak plná nenávisti a bolesti. Lásky a ztráty. Šílím z toho. Nevím jak se hnout. Zasekla jsem se na dně hluboké propasti a nevím jak vylézt.

Jak moc jsme netolerantní...

14. března 2013 v 14:54 Každodenní povídání
Když jsem byla ještě malý kuře a neznala jsem ještě anime, mangu, japan music,... poslouchala jsem tenkrát to, co jsem zrovna slyšela v televizi. Mojí "hrdinkou" se pro mě tehdy stala Aneta Langerová (vítězka Superstar roku 2004 a pro mě nejoblíbenější píseň - Podzim). Jaké pro mě velké zklamání bylo, když jsem zjistila, že je lesba - ano, slyšíte dobře, já jsem zavrhla zpěvačku kvůli její orientaci. Ale nebylo to vlastně ani tak mnou, je to dobou, ve které jsme vychováváni. Je to tím, jak se na svět dívají naši rodiče. Moji rodiče o kterých jsem si vždy myslela, jak jsou toleratní a jak mají ve všem pravdu... Uvědomila jsem si, že jejich míra tolerance je také dána společností a výchovou a to ve chvíli, kdy se odmítli dívat na jeden z mých oblíbených (a to do dnes) filmů - Stomp the Yard (Divoký Stomp) - celý film je o černoších, přesto tak skvěle zpracovaný, dobrý děj, hudba, "bitvy"..někdy až člověku mrazí, nebo vám ne? A někdy se naopak směju tak, jako nikdy. Když moji rodiče viděli v televizi lesbu nebo geje, či pochod homosexuálů. Je to špatně, je to špatně... NE! Co je špatné na tom, že dva lidé, ikdyž stejného pohlaví, chovají k sobě city? Ubližují tím snad někomu? Chodí za vámi a řikají "My jsme lesby, pojď se k nám přidat?" NE! A tak je to se vším. On vás někdo nutí? Někdo vám řiká, buďte jako my? NE! To řikáte vy. To vy nutíte. Proč by měla být špatná orientace? Proč by měly být špatné provazy? Proč by měl být špatný životní styl někoho. Copak on vám nějak omezuje život? Ohrožuje vás ten člověk tím, že je jako je? samozřejmě. Mezi každými se najdou vyjímky. Mezi romskými spoluobčany se najdou pracovití lidé, kteří nejsou tak chytří a nebo jsou tak hodní, aby zvládli parazitovat náš stát. Mezi Evropany se snad nenajdou vrazi? Masoví vrazi? Násilníci? Únosci? Najdou! Tak proč neřešíme tohle a řešíme nějaké hlouposti, kdo kdy s kým. Oh bože, tamhle se líbají dva gejové. No a co? Tak se tam nedívejte. Oni.. My... Vy... My jsme stejní jako vy. Copak to nevidíte? Proč nás odszujete, za to, že jsme jiní? Ať už jsi Japan blázen, lesba, gej, "úchyl" atd.. Je to tvoje věc. Tvůj problém. Tvoje volba. Tvoje radost. Tvoje láska. Já jsem vždycky byla jiná než moje rodina. Nebyla jsem a nejsem lesba. Jsem jiná jiným způsobem. Způsobem, který vám možná někdy odhalím. Kdy už se přestanu skrývat i tady. Bude to den, kdy něco dokážu. Den, kdy se někam probojuju. Ale každý musí začít malými krůčky. Proto začínám malými krůčky. Začínáme bojovat proti vám. Ukažme jim, že my se za to nestydíme. Že jsme tím kým jsme. Ukažme jim to tolerancí, kterou dáme jiným "jiným" lidem. A ten první krok nadešel..

Leon

11. března 2013 v 15:59 Zaujalo mě
Náhody neexistují...


Stárneme...

6. března 2013 v 15:12 Každodenní povídání
Myslím si, že k téma týdne deprese se to snad taky hodí. Stárneme. Když jsem loni navštívila poprvé Animefest, připadala jsem si, jako bych už byla stará babička a nebo byla prostě sto let za opicema. 90% těch anime, které se tam vyskytovali jsem neznala. Moje anime dětství a sledování skončilo s rušeným satelitem a pochybným internetem, se kterým nešlo nejenom stahovat, ale dokonce ani dívat online. Teď nemám A+, Animemax nebo jak se to snad nyní jmenuje. Zato mám internet. Chystám se na další animefest. Chtěla jsem si koupit spoustu věcí z animefestu s mými oblíbenými hrdiny ze Spirály a nebo tajemnou Jigoku Shoujo. Ale...? Kde? Někteří anime fanoušci už ani netuší o čem to mluvím, na internetu to není ke stažení a nikoho už nezajímá ten úžasný příběh Dětí osudu, kteří mají o žebro míň, které honí lovci nebo ty nádherné kosatce, které vždy zavoní, když je vidíte v květinářství a připomenou Vám krásu dětství. "Maličkou" Fate s jejími úkoly a hádankami, s výtěznými diplomy, spousty blogových přátel, kteří se postupem času rozprášili a s jejích blogy zmizelo i naše věčné přátelství. Chtěla bych se tímto článkem oficiálně rozloučit se svým děstvím. Oficiálně se poklonit třem nejkrásnějším a nejúžasnějším anime, který mi svými ději a příběhy daly naději, sny, bojovnost a sílu.

Když přestaneš hledat, najdeš..

1. března 2013 v 9:54 Každodenní povídání
..nebo jsem odsouzena k záhubě? Včera jsem vyprávěla o svém bývalém, o tom, kterého jsem měla před tím, než jsem před rokem a půl nešťastnou náhodou ztratila hlavu a opustila ho.. a kvůli komu?? Kvůli NĚMU. Dostala jsem poměrně snadnout odpověd...proč ho nezkontaktuješ? Ale bylo už pozdě. "Od listopadu máme dcerku." doslechla jsem se doslovně tuto větu. Puklo mi srdce? Ne. Zabolelo to? Ano. Přece jsem si ale nemohla myslet, že by na mě čekal? Kdo ví, jestli mu někdo někdy řekl, co jsem mu tenkrát provedla. Proč jsem ho opustila. A tak je to se vším. Vždycky příjdu pozdě. Vždycky. Ať se to týkalo kteréhokoliv muže, kterého jsem předtím ani neznala, poznala jsem ho a zjistím, že někoho má. Nebo, že už nikoho nikdy nechce. Nebo nechce děti. Nebo chce jen milenku. A tak je to se vším. Vždycky příjdu pozdě. Neříkala jsem to už? Asi nemá cenu to více zdůrazňovat. Proč? Proč mi život ukazuje ty krásné věci, které nemohu mít? Proč? Abych viděla o co jsem přišla? A proč mi neukáže ty, které mít mohu a nenaučí mě je milovat? Vsugerovala jsem si určitou představu muže, ze které zaboha nemůžu sejít. Nedokážu popsat co hledám, ale poznám to po prvním setkání. Hledám, ale nenacházím. Když to vzdám, najdu? Když to vzdám, kolik let ztratím? Roky které mám jsou vzácné jako žádné jiné. Mám tedy hledat? Nebo čekat?