Pokud máte alespoň kapku cti v těle a i pokud nemáte,
prosím a žádám Vás, abyste z mého blog nic nekopírovali,
především pak mou tvorbu a mé myšlenky.
Pokud chcete tak nutně použít některou z mých vět do svého článku,
prosím o uvedení mě jako autora. Děkuji Vám.



Animefest aneb ohlédnutí

21. května 2013 v 7:49 |  Každodenní povídání
No dobré ráno... už v Brně.. zrychlený dech, nemožnost mluvit... Teď jde hlavně o to vystoupit z autobusu. Třeba tu ještě nebude. Stačí pár koleček, jen se probrat.. honilo se mi hlavou jako o život. Rozhlédla jsem se a spatřila jeho. Byl to on. Nikdo jiný se mým směrem nedíval. Připadala jsem si jako školačka. Jako když jsem se s někým takovým setkala poprvé. Od té doby jsem se přece změnila. Nedělalo mi problém setkat se s lidmi. Mluvit s nimi. Očekávat něco. Tak proč jsem se třásla a snažila se vyplodit ve své hlavě alespoň jedinou inteligentní větu? Proč jsem se celej víkend chovala jako naprosto totálně tupě zírající věc, která ani neví, jak se jmenuje? Strach? Možná. Nervozita? Určitě. Obavy? Protože jak by něco takového mohlo fungovat? Myslela jsem, že jsem zažila všechno, co mi mé možnosti dávaly. Nikdo jiný mi nedokázal nic dát. Tak proč se teď na to dívám z jiného úhlu? Proč stačil jeden jediný dotyk, aby mi přejel mráz pozádech a mé svědomí řikalo "Ano, to je Pán." Jak je možné, že není stejný? A jak je možné, že ikdyž není stejný, zdá se mi jeho úhel pohledu lepší? Ano, je to Pán. Pán, který se na mě dívá jako na živého chodícího a samostatně myslícího člověka. Nedokázala jsem udržet příbor, chytit kuře a nakonec ani pozřít. Můj žaludek byl zcvrknutý a já jsem se klepala jako ratlík. Nevěděla jsem o čem mluvit. Mé pokusy o převedení řeči nakonec dopadly jako dost trapné fópá, po kterém si zřejmě musel myslet, že jsem fakt na hlavu. 1 hodina. Vyzvednutí bratra a honem na animefest. Nedokázala jsem se na nic soustředit. Mnoho vděčím svému dobrému příteli K*, který se o mého bratra postaral, odchytil ho a dovedl domů. Za trpělivost s ním. Nezodpovědnost. Koukala jsem se na to anime a nedokázala se na něj soustředit. Viděla jsem první polovinu příběhu a při ohlédnutí jsem absolutně netušila, o čem to bylo. Proč na něj pořád musím myslet? Proč má vždy pesimistická povaha se slovy "Nemá to cenu, on není to, co hledám." najednou ustoupila? Utekla jsem uprostřed filmu, abych strávila ještě několik hodin s ním. Chtěla jsem se snad přesvědčit? Něco mi pořád víc a víc našeptávalo, že to, co se mi zdálo jako nemožné, by možná mohla být skutečně pravda? Díky animefestu a zapomnění na tyhle myšlenky už brzy odbila neděle. Než jsem se ohlédla, seděla jsem v autě. V autě? Jsem cvok. Fakt, že jo. "Kam jedeme?" "Ke mně." Představovala jsem si manželku, která se na mě kouká jako vražedkyně a subku, která si o mně myslí, jaká jsem nula. Absolutně jsem netušila, jak se mám během hokeje a masírování Pánových nohou tvářit a chovat. Psiska mě neposlouchala. Pořád jsem si přehrávala to zařvání v autě. "Vysadím tě na dálnici." V tu chvíli jsem si opravdu přála, aby to udělal. Strach převýšil, ale pusa mi to nedovolila dřív. Nechápala jsem to. Žádné úkoly, žádné striktně naučené věty. Mohla jsem myslet a chovat se tak, jak jsem to zrovna cítila. Pojetí subka se mi zdálo najednou jiné, než takové, jaké jsem ho měla vžité od NĚJ. U něj jsem nemohla ani kýchnout, ani se pohnout bez jeho rozkazu. Proč mi srdce řikalo, že to je Pán, když neměl vůbec žádné rysy jako ON? A proč mi připadal lepší? Proč jsem stejně měla pocit, že bych k němu měla vzhlížet i přes to všechno? Půl páté ráno. První zmatení, kde vůbec jsem. Byla mi hrozná zima. Kdy vůbec odešel? Ani jsem to nepostřehla. Co teď? Mám se oblíct nebo mám zůstat ležet? Mám uvařit čaj nebo připravit snídani? Hodinový telefon s Káťou. Obě ženy vycházejí ven. Oblékání. Co bych udělala normálně? Vždyť já přece nemůžu udělat to, co bych udělala. Vlatsně můžu? Vztah začínal nabývat jiných otáček na jaké jsem byla zvyklá a mé zmatení bylo vidět. Chovala jsem se hloupě. Čekala jsem něco, na co jsem byla zvyklá a vůbec jsem si neuvědomovala, co to vlastně znamená být otrokyní. Dělat dobře. Starat se. Ulehčovat práci a život. Být samostatnější a dělat věci navíc. Schlazení. Připadala jsem si, jako kdybych celé tři roky žila ve lži. To nebyla lež, jen se každý jedinec dívá na věci jinak. Uklidňovala jsem se. Jak můžu posoudit, jak se na ně dívá on po jednom víkendu? Jak můžu posoudit, jestli mu budu snačit, když neznám jeho potřeby? Chci udělat maximum a jsem ochotná se změnit. Ale bude to stačit?
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama