Pokud máte alespoň kapku cti v těle a i pokud nemáte,
prosím a žádám Vás, abyste z mého blog nic nekopírovali,
především pak mou tvorbu a mé myšlenky.
Pokud chcete tak nutně použít některou z mých vět do svého článku,
prosím o uvedení mě jako autora. Děkuji Vám.



Únor 2014

Hořící svíce

18. února 2014 v 15:04 Každodenní povídání
Zoufale jsem se dívala do světla svíčky a nevěděla jak dál. Nevěděla jsem co se svým životem teď, žila jsem od drobných ke drobným a přitom jsem se snažila dávat jak nejvíc by to bylo možné. Pod svíčkou je největší tma, říkala jsem si, když jsem se na ni tak dívala. Plápolající oheň mě uklidňoval, stejně tak jako roztékající vosk kapající podél hořící svíce. Se zrychleným dechem se zrychlil i plamen, se zpomaleným se zase zastavil. Dokázala bych tu svíčku pozorovat hodiny. Chtěla jsem toho tolik? Chtěla jsem snad něco, co nebylo nad moje síly? Za každou dušičku jednu plápolající svíčku. Nedávno hořela za Ghanu, tak proč by měla teď hořet za mého tátu? Nebylo už té bolesti dost? Rozeběhla jsem se a utíkala, jako by mě na nože brali. CHtěla jsem odpovědi. Proč? Proč? Utíkala jsem tam, kde skonal sou vlastní rukou, v domnění, že by tam mohla stále stát jeho duše. Tati, prosím, co mám teď dělat? Kam mám jít? Kým mám být? Teď, když mě máš vést, tak si mě tu nechal. Teď, když tě potřebuju, tak tu nejsi. Dej mi odpovědi. Žadonila jsem. A odpovědi na sebe nenechaly dlouho čekat. Ale ten první krok jsem musela udělat sama..

Odeslat

8. února 2014 v 12:47 Každodenní povídání
Jakoby věděl, jakoby se ke mně malými krůčky snažil dostat. Ta přezdívka se mi vybavila už asi dvakrát za posledního půl roku, ale pořád jsem ji přehlížela. Beztak jsem nevěděla, kde ho hledat. A kdyby, čemu by to pomohlo. Chtěla jsem najít marně někoho, koho ani neznám jenom proto, že jsem jeho jméno měla dvakrát na mysli? A pak se to stalo. "Co jsi to řikal?" zopakoval svou větu. "Toho přece znám." Bylo to potřetí. Potřetí se ke mně dostalo to jméno. To už něco musí znamenat. Nebo ne? Ale kde ho hledat? Na internetu nic nebylo. Bylo to skoro nemožné. Vždyť jsem o něm vlastně nic nevěděla. Ani na stránkách místa, kde jsme se poprvé, za dost podiné situace, seznámili nebylo ani stopy, že by někdy žil. Přece se mi to jen nezdálo?? Přece někde musí existovat. A pak se mi to povedlo. Kontakt na něj mi poslal člověk, se kterým jsem už nikdy nechtěla mít co dočinění, protože jsem si myslela, že by to bylo pro oba lepší. A najednou to tu bylo. Jenže teď co. Co napsat? Napsala jsem email. A zase ho smazala. Znovu a znovu jsem si dávala dohromady co o něm vlastně vím, ale přitom mě nic z toho neodrazovalo. Až jsem to nakonec udělala. Snažila jsem se nenapsat příliš, ikdyž jsem si řikala, že zase budu otevřená. Věděla jsem, jak na mě reaguje mnoho lidí. Na první pohled jsem byla pro každýho jen hračkou. Ale takhle jsem to tentokrát nechtěla. Klikla jsem na odeslat...
Bože! Co jsem to udělala. Já to fakt udělala. Panikařila jsem, zdálo se mi to jako hodně špatný vtip, nebo snad hloupý sen. Možná jsem mohla napsat trošku víc. Když neodepíše, alespoň jsem to zkusila. Třeba vážně neodepíše. Nebudu se tím dál zabývat. Prostě si půjdu po svých... ale odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Emailování trvalo krátce.. Kratčeji, než abych ho stihla poznat. Ale čím dál víc jsem byla zvědavá na znovu opětovné osobní setkání. Až se jednoho dne mělo tak stát...

Nahlížení do minulosti

6. února 2014 v 15:56 Každodenní povídání
Do háje...co to kruciál dělám? Svěřuju se někomu, když nevím na koho a kdo na něj je dál propojen. Copak jsem se uplně zbláznila? Copak mě zaslepila nějaká vidina? A proč zrovna jemu, když ho ani neznám. Vlastně to ani nemusí vědět.. Tak co blázním? Co mám v plánu? Chtěla jsem se svěřit. Chtěla jsem si ulevit, říct to někomu, u koho nemusím nic vypouštět, kdo mi může říct názor, kerý by mě opravdu zajímal. Ale tohle co dělám, je zřejmě blbost. Ústně možná, ale psát ne. Rychle mažu dva odstavce textu a probírám se zpátky... Jsem zničená. Není mi dobře. Možná to dělají ty hormony, co se mnou teď cloumají. Ale tohle mě uplně vyděsilo. A co teď?

Změny

3. února 2014 v 21:01 Každodenní povídání
A tak hledám smysl své existence. V knihách. Ve starých diářích. Na historii facebooku. Na historii svého blogu. V hloubi svého srdce. Ale už nevím.. vážně už nevím. Chce to změnu. Naprostou. Odejít a osvobodit se možná. Naprosto razantní krok. A ten teď udělám...